Iluze pro Klementýnu

Myslím, že k iluzím přestanu dávat popisek Povídka, protože to, co mě do Imaginaria poslední dobou napadá, má do povídky hodně daleko.

Tohle, příkladně, byl jen takový záblesk nápadu dostavivší se s prvním pohledem na zadaný obraz, který jsem si pak týden rozmlouvala. Mno, nerozmluvila jsem si ho, naopak se z něj stal ten druh příběhu, který nedá pokoj, dokud se nedostane z hlavy.

Kdyby to byl příběh, což konec konců není…

Ať se líbí.

(Autorem inspirace je bluezima, doputovalo přes Snílky.)

Nedočkavě se prohlížím v zrcadle a zkoumám, jak mi sedí noční košile s nabíranými rukávy. Ale ano, dobré to je. Teď ještě doladit detaily. Už mi nezbývá moc – sčesat a svázat si ofinu, najít tu úžasnou hadrovou kočku a rozhodnout se, jaké se k noční košili nejlépe nehodí boty. To dá rozum, že boty se hodit nesmí, však se taky k nočnímu úboru nenosí-

Třesk skla mě přimrazí na místě. Až po třech úderech, které mi srdce místo v hrudníku vykoná někde v krku, se pomalu otočím.

Ne.

Leknutím sevřu hadrovou kočku v náručí silou, která by živému zvířeti rozmačkala žebra.

Ne, ne, to snad ne…

Velká křídla, sněhobílé peří, ale oblečená je v černém. Proč je oblečená v černém? Nedává to žádný smysl. To ale není to nejhorší.

Na podlaze pod ní jsou rudé cákance. Šlape v nich a zanechává za sebou ohavné stopy. Z křídel odkapává jedna rudá kapka za druhou.

To… To nemůže být… Přece nemohla…

Polknu a odhodlám se promluvit, i když vím, že se nezmůžu na víc než vyděšené kňučení.

„Siofro?“

Pohlédne na mě, pohled skelný, ústa pootevřená.

„To… to nebyl ten mamčin drahý sirup, viď že ne?“

Moje o dva roky starší sestra konečně přivede své hlasivky k poslušnosti.

„Byl,“ hlesne stísněně. „Letos nám ty maškary asi nevyjdou úplně tak, jak jsme plánovaly…“

Reklamy
Rubriky: Zápisník | Napsat komentář

Jiná místa

Někdo si spisovatele představuje za velkým, důstojným psacím stolem. Někdo za moderním výtvorem, na němž spočívá klávesnice. Někdo snad i u oprýskaného stolku kdesi v zahradě, a možná na tom stolku stojí psací stroj.

A pak jsou tací, kteří kus slušné práce udělají ve vlaku, se sešitem na koleni, který se plní klikyháky ještě výrazně hůř čitelnými než obvykle.

Ne že bych se tu chtěla prohlašovat za spisovatele! Jen mě tak napadlo, že vlak nepatří k obvyklým místům, kde člověka chytá múza. Pokračování textu

Rubriky: Režijní poznámky | Napsat komentář

Slovo má Blanche

Je Samhain.

Je Samhain, dlouho tu nic nového nepřibylo, Michalovy připomínky k poslednímu textu mě nahlodaly, jestli s ním nezkusím nějakou soutěž… ale naštěstí mi v počítači leží jedna ilustrace. Sice ilustrace k textu, s jehož psaním jsem někde před půlkou, o úpravách a betačtení vůbec nemluvě, ale co už.

Důstojná postarší dáma stojící v runovém kruhu šišoidu a živě diskutující s prázdnou zdí, to skoro zavání nějakou halloweenskou duchařinou, což?

Pokračování textu

Rubriky: Ilustrace, Režijní poznámky | Napsat komentář

Iluze pro Wenceslaua

No, však už víte, jak to s těmi iluzemi bývá…

Zase po čase přinesl Imaginarius obraz, po jehož spatření se nápad dostavil skoro hladce. (Čímž netvrdím, že jsem u psaní těžce neprokrastinovala… někdy ani nedopíšu větu, než překliknu do jiného okna. Ach jo, ta sebekázeň…)

Jinak jsem se opět ponořila do projektů dlouhodobějšího charakteru – jeden zahrnuje urovnání zmatků, které čtvrt století panovaly v Leitínu, a druhý se zaobírá nástrojem, jehož struny se pamatují podle laškovné mnemotechnické pomůcky Eva hodila granát do atomové elektrárny. (A už alespoň vím, jestli je to odshora nebo odspoda.)

Cizí tvorbu poslední dobou hltám ve vysokém tempu. Namátkou jsem na radu kolegyně zkusila romány Rowan Coleman. Všichni jsme utkáni z hvězd a Není co ztratit jsem nadšená, Knihou vzpomínek spíš lehce zděšená, ale to nic nemění na tom, že napsané jsou mistrovky. Plynule, barvitě, poutavě. Taky jsem v knihovně uzmula Dragitino Dračí město, a rověž doporučuju, je to příjemné oddechové čtení. A hrdinka, která má čas od času sklon někam spadnout, má u mě plusové body. Snad jen závěr na můj vkus trochu zaváněl sci-fi… inu, o to zvědavější jsem na druhý díl.

Jediným přehmatem v knihovně tak je Dunningovo Záhadné dědictví. Postavy všechno berou nějak hopem, každou chvíli mám pocit, že ten či onen aktér z nějakého důvodu hraje divadlo, a hlavní hrdina, který si večer z plezíru dá tříkilometrový sprint, ve mně nutně budí antipatie. (Našinec to tu běhá hyperrychlostí 8 km/hod a pak narazí v knížce na tohle…)

No nic. Zpátky k té iluzi…

(Zdroj inspirace – autor se mi nepovedlo dohledat, nápovědy beru, obrázek t. č. jen na Pinterestu, doputovalo přes Snílky.) Pokračování textu

Rubriky: Zápisník | Napsat komentář

Iluze pro Dalidu

Fajn, ne povídka. Ani mikropovídka. Nanopovídka? Pikopovídka?

Popravdě řečeno, s touhle iluzí jsem měla velký problém. Ne že by mě nic nenapadlo… ale nic z toho, co mě napadlo, nebylo právě to ono.

Nakonec je z toho kratičká legrácka inspirovaná nejen iluzí, ale především báječným komiksem Hůlkový řád.

Pokračování textu

Rubriky: Zápisník | Napsat komentář

Šestka v (téměř) novém

Že potřebuju nakreslit Galdurův portrét, abych měla co do Střípků, to jsem věděla už dlouho. Ale že se rozjedu a zkusím konečně vytvořit sérii portrétů, která se bude stylem vzájemně podobat a nebude z ní křičet na sto honů, jaký návod jsem studovala tentokrát, to mě napadlo tak nějak za pochodu.

Výsledkem je, že mám konečně portréty šestky protagonistů, na které se, myslím, dá docela koukat.

Pojďte se mrknout taky.

Pokračování textu

Rubriky: Ilustrace | Napsat komentář

O úpravách

Lebedím si tak v autobuse, alespoň natolik, kolik si lze lebedit cestou do práce, a najednou mi bez jakéhokoli rozumného úvodu bleskne hlavou – zapracovala jsem vlastně do posledního textu onu podstatnou betačtenářovu připomínku?!

Asi ne, odpovídám si vzápětí a už není návratu, už myšlenky uhání oním textem a hledají nejvhodnější místa, slova, spojení, pátrají, jak tento lapsus nejlépe napravit.

A já si říkám hrome, už zase.

Stává se mi podezřele často, že se vracím k už publikovaným textům, ne kvůli opravám jasných chyb nebo překlepů, ale kvůli vylepšením, nápravám podivností a detailům, díky kterým by měly lépe ladit se zbytkem povídek.

Ale jak se u toho vždycky cítím…

Divně, co si budem povídat.

Když se rozhodnu, že nějaký text zveřejním, tak bych s ním měla být spokojená, ne? Měla bych mít pocit, že líp už to napsat nedovedu, že všechno mám domyšlené ještě za tři rohy, že mě nic nepřekvapí. Měla bych si za ním zkrátka stát, a ne do něj pořád šťouchat a upravovat ho k obrazu svému coby matka, jejíž dítě dávno vyletělo z hnízda.

A já je s takovým pocitem i publikuju, což o to. Jenže on velmi rychle přejde, nahrazen nutkáním trošičku, ale vážně jen trošičku to po sobě poopravit…

Ale co. I mistr Tolkien přepisoval Hobita, aby mu fungoval s Pánem prstenů.

Takže až budete mít pocit, že jste ode mě někdy četli něco fakt divnýho, ale teď to nějak nemůžete dohledat… tak se úplně pletete, jasné?

Rubriky: Režijní poznámky | Napsat komentář

Iluze pro Medarda

Nebojte, tentokrát to není novela na pokračování.

Víte co, já k těm iluzím už radši nic říkat nebudu. Vysvětlovat své myšlenkové pochody by bylo pravděpodobně delší než celá iluze…

Prostě jsem viděla obrázek, hlava zabrala a bylo.

Ať se líbí.

Pokračování textu

Rubriky: Zápisník | 2 komentáře

Střípky #9 – Galdur Beratte

Jak jsem neměla nijak zvlášť v plánu rozšířit partu hlavních hrdinů o další postavu, tak se mi zčistajasna v náčrtu O pomoc nás nežádali zjevil Galdur a začal tomu šéfovat. Řekla bych, že si vlastní medailonek zaslouží.

Tuhle mě cestou z práce oslovila spolucestující. Řka, že vypadám jako sečtělá osoba (vytáhla jsem z batohu Ptáky v trní) se mě zeptala, jaký bych jí doporučila horor. Impulsivně jsem vyhrkla, že horory moc nečtu, zabředla do vzpomínání, co kromě Kinga a Poea jsem vlastně četla, a najednou jsme si vyprávěly o tom, co čteme a co na knížkách oceňujeme a že se obě zajímáme o digitální kresbu (i když ona podle všeho výrazně víc než já) a pak se loučila se slovy, že jestli se zase někdy potkáme, musím jí ukázat, co tvořím já.

Tak si představuju, jak na nic netušící zájemkyni vytasím Galdurův portrét a jak to u všech všudy budu vysvětlovat…

Pokračování textu

Rubriky: Střípky | Napsat komentář

O pomoc nás nežádali – 11. část

Nemám tušení, kdy jsme přešli dhamskou hranici. Ani kde to vlastně bylo. V uších mi hučí, těžko se mi dýchá, každý šramot v okolí mnou trhne. Už nás našli? Naplno si uvědomím, že už nejsme v horách, teď nás cesta vede mírnějšími, zalesněnými kopci. Tolik možností, kde se můžou schovávat vojáci. A čarodějové. Teď jsme přece v Dhamse, ne? Tady už se za magii nestřílí, tady na ni mají vlastní školu. Den cesty. Hlava mi to nebere.

Doufám, že má Ais pravdu a je to jen tím neřádstvem, které jsem ráno spolykala.

Pokračování textu

Rubriky: "O pomoc nás nežádali" | Napsat komentář