Iluze pro Dalidu

Popravdě řečeno, s touhle iluzí jsem měla velký problém. Ne že by mě nic nenapadlo… ale nic z toho, co mě napadlo, nebylo právě to ono.

Nakonec je z toho kratičká legrácka inspirovaná nejen iluzí, ale především báječným komiksem Hůlkový řád.

Pokračování textu

Reklamy
Rubriky: Zápisník | Napsat komentář

Šestka v (téměř) novém

Že potřebuju nakreslit Galdurův portrét, abych měla co do Střípků, to jsem věděla už dlouho. Ale že se rozjedu a zkusím konečně vytvořit sérii portrétů, která se bude stylem vzájemně podobat a nebude z ní křičet na sto honů, jaký návod jsem studovala tentokrát, to mě napadlo tak nějak za pochodu.

Výsledkem je, že mám konečně portréty šestky protagonistů, na které se, myslím, dá docela koukat.

Pojďte se mrknout taky.

Pokračování textu

Rubriky: Ilustrace | Napsat komentář

O úpravách

Lebedím si tak v autobuse, alespoň natolik, kolik si lze lebedit cestou do práce, a najednou mi bez jakéhokoli rozumného úvodu bleskne hlavou – zapracovala jsem vlastně do posledního textu onu podstatnou betačtenářovu připomínku?!

Asi ne, odpovídám si vzápětí a už není návratu, už myšlenky uhání oním textem a hledají nejvhodnější místa, slova, spojení, pátrají, jak tento lapsus nejlépe napravit.

A já si říkám hrome, už zase.

Stává se mi podezřele často, že se vracím k už publikovaným textům, ne kvůli opravám jasných chyb nebo překlepů, ale kvůli vylepšením, nápravám podivností a detailům, díky kterým by měly lépe ladit se zbytkem povídek.

Ale jak se u toho vždycky cítím…

Divně, co si budem povídat.

Když se rozhodnu, že nějaký text zveřejním, tak bych s ním měla být spokojená, ne? Měla bych mít pocit, že líp už to napsat nedovedu, že všechno mám domyšlené ještě za tři rohy, že mě nic nepřekvapí. Měla bych si za ním zkrátka stát, a ne do něj pořád šťouchat a upravovat ho k obrazu svému coby matka, jejíž dítě dávno vyletělo z hnízda.

A já je s takovým pocitem i publikuju, což o to. Jenže on velmi rychle přejde, nahrazen nutkáním trošičku, ale vážně jen trošičku to po sobě poopravit…

Ale co. I mistr Tolkien přepisoval Hobita, aby mu fungoval s Pánem prstenů.

Takže až budete mít pocit, že jste ode mě někdy četli něco fakt divnýho, ale teď to nějak nemůžete dohledat… tak se úplně pletete, jasné?

Rubriky: Režijní poznámky | Napsat komentář

Iluze pro Medarda

Nebojte, tentokrát to není novela na pokračování.

Víte co, já k těm iluzím už radši nic říkat nebudu. Vysvětlovat své myšlenkové pochody by bylo pravděpodobně delší než celá iluze…

Prostě jsem viděla obrázek, hlava zabrala a bylo.

Ať se líbí.

Pokračování textu

Rubriky: Zápisník | 2 komentáře

Střípky #9 – Galdur Beratte

Jak jsem neměla nijak zvlášť v plánu rozšířit partu hlavních hrdinů o další postavu, tak se mi zčistajasna v náčrtu O pomoc nás nežádali zjevil Galdur a začal tomu šéfovat. Řekla bych, že si vlastní medailonek zaslouží.

Tuhle mě cestou z práce oslovila spolucestující. Řka, že vypadám jako sečtělá osoba (vytáhla jsem z batohu Ptáky v trní) se mě zeptala, jaký bych jí doporučila horor. Impulsivně jsem vyhrkla, že horory moc nečtu, zabředla do vzpomínání, co kromě Kinga a Poea jsem vlastně četla, a najednou jsme si vyprávěly o tom, co čteme a co na knížkách oceňujeme a že se obě zajímáme o digitální kresbu (i když ona podle všeho výrazně víc než já) a pak se loučila se slovy, že jestli se zase někdy potkáme, musím jí ukázat, co tvořím já.

Tak si představuju, jak na nic netušící zájemkyni vytasím Galdurův portrét a jak to u všech všudy budu vysvětlovat…

Pokračování textu

Rubriky: Střípky | Napsat komentář

O pomoc nás nežádali – 11. část

Nemám tušení, kdy jsme přešli dhamskou hranici. Ani kde to vlastně bylo. V uších mi hučí, těžko se mi dýchá, každý šramot v okolí mnou trhne. Už nás našli? Naplno si uvědomím, že už nejsme v horách, teď nás cesta vede mírnějšími, zalesněnými kopci. Tolik možností, kde se můžou schovávat vojáci. A čarodějové. Teď jsme přece v Dhamse, ne? Tady už se za magii nestřílí, tady na ni mají vlastní školu. Den cesty. Hlava mi to nebere.

Doufám, že má Ais pravdu a je to jen tím neřádstvem, které jsem ráno spolykala.

Pokračování textu

Rubriky: "O pomoc nás nežádali" | Napsat komentář

O pomoc nás nežádali – 10. část

Díváme se za nimi, dokud nám nezmizí za obzorem, a ještě dlouhou chvíli potom. Čaroděj si povzdychne a já se okamžitě začnu topit ve výčitkách svědomí. Galdur je zbytečně v nebezpečí jenom kvůli mně. Jestli nás dopadnou, jestli nás adorští vystopují až sem, bude to moje vina…

Už nekoukám do kopců, zírám na Galdura a třese se mi brada.

Pokračování textu

Rubriky: "O pomoc nás nežádali" | Napsat komentář

O pomoc nás nežádali – 9. část

Kola.

Kola?

Ale ano. Ten hluk a otřesy mají na svědomí kola.

Ležím na voze?

Nedokážu otevřít oči, tak slabá jsem. Jen poslouchám. Kola. Kopyta. Občas zacinkání postroje. Něčí dech vedle mě.

Kde jsem? A s kým?

Pokračování textu

Rubriky: "O pomoc nás nežádali" | Napsat komentář

O pomoc nás nežádali – 8. část

Přenocujeme v Anthes, čistě kvůli mému pitomému vtipkování o runách a křišťálových koulích, které teoreticky mohl zaslechnout někdo v Rogze.

Ráno po poslední noci ve školním sklepě natrhám na nádvoří jitrocelové listí, svařím ho na vzdálenou napodobeninu čaje a v odvaru rozmíchám pečlivě promyšlenou dávku gahy. Ani kolegy nemusím moc přesvědčovat, aby si lokli. Jakmile je kotlík prázdný a batohy sbalené, Galdur nás vyžene do sedel a na cestu a já se můžu jen modlit, aby byl můj odhad správný. Zatím se kolegové drží statečně.

Pokračování textu

Rubriky: "O pomoc nás nežádali" | Napsat komentář

O pomoc nás nežádali – 7. část

Prohledáváme místnost za místností, učebny, laboratoře i učitelské pracovny. Pod vrstvou prachu vypadá všechno tak, jako by si místní čarodějové jen odskočili na oběd. Možná to tak nějak i bylo, pokud vím, přišel zákaz provozování magie bez varování a s okamžitou platností. Představím si, že by nějaký čaroděj zabloudil k mému stolu na katedře alchymie. Jak dlouho by se snažil pochopit mé tabulky s měřením tepu?

Pokud by plnil náš úkol, tak ani chvilku, napomenu se, protože by pátral po amuletu, něčem velkém a energeticky odolném. Velký kámen, kus čistého minerálu bez prasklin a kazů, nebo ještě větší kus kovu. Jiné materiály Iwar vyloučil.

Skloním se nad bozi vědí kolikátým psacím stolem a prohlížím si těžítko, tmavý oblázek se zlatavými flíčky. Snadno by se mi vešel do dlaně. Takže zase nic.

Někde něco spadne a chodbami k nám dolehne několikanásobná ozvěna. Zní to jako dřevo, těžký kus dřeva, který rozduněl kamennou dlažbu. Galdur se vyřítí z místnosti a já uháním za ním, po schodech dolů a zpátky k bráně. Slyším Torillin křik.

Pokračování textu

Rubriky: "O pomoc nás nežádali" | Napsat komentář