Tanec mezi střepy

Na kratičký okamžik, na chvíli netrvající ani úder srdce, osvětlil blesk komnatu namodralým světlem, a vzápětí zaburácel hrom, až jeho temná ozvěna rozvibrovala kamenné zdi. Hliněný džbánek zazvonil o dlaždice, roztříštil na stovky malých střepů a zbytek jeřabinové šťávy se mezi nimi rozlil. Jako krev.

Otevřela jsem oči. Theodor se opíral o stůl, jednu ruku zvednutou před tělem a ve tváři leknutí. Střepy ze džbánku, který upustil, se rozletěly po celé místnosti.

„Co to vyvádíš?“ zeptala jsem se rozespale.

„Promiň, Ais, promiň, já… lekl jsem se…“ mumlal zmateně, klekl si na podlahu a začal větší střepy sbírat na hromádku.

„Nech toho,“ okřikla jsem ho. „Kolik je vlastně hodin? Už je někdo vzhůru?“

Theodor se poslušně zvedl, přešel k posteli, na které jsem ležela a před chvílí ještě spala, a sedl si na její okraj.

„Rayner, pak ten černovlasý učitel šermu a parta felčarů, druháků, ti šli do laboratoře,“ informoval mě. Důležité bylo jenom jedno jméno.

„Rayner?“ ujistila jsem se. „Tak to abych vstalááá…“ Poslední slabika se mi zvrhla v zívnutí. Opatrně jsem se posadila. Očekávaná bolest hlavy za sebe poslala jenom slabší záskok, ještěže tak. Protáhla jsem si paže a záda, zdálo se mi, že se mi obratle nějak nechtějí srovnat do fungující páteře.

„Je netaktní spát, když je velmistr vzhůru?“ Část mě si oddechla, jestli je Theodor schopnej vtipkovat, není to ještě tak zlý. Sice se nevytasil s obzvlášť vtipnou myšlenkou, ale takový ho nenapadaj skoro nikdy.

„Copak netaktní, ale netaktický,“ vysvětlila jsem stručně.

Theodor se po mně ani neohlédl a do hlavy se mi pomalu probojoval pocit, že jsem něco pořádně zvorala.

V týdnu tři adepti úspěšně složili mistrovskou zkoušku a včera byli s velkou pompou oficiálně přijatí do zaklínačského cechu. Rovnou tři noví kolegové, to si samozřejmě žádalo velkolepé uvítání. A velkolepost oslav se na Graaffském institutu měří na vypité sudy.

Takže když někdy kolem půlnoci bušil na bránu Theodor a hlásil, že se mnou potřebuje mluvit ohledně pracovní záležitosti, nebyla jsem zrovna v tom pravém rozpoložení.

„Theodore, co potřebuješ? Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se teď poněkud opožděně.

Přikývl a nadechl se.

„Na Acadaemii a ve Scamallu se mluví o něčem… nějakým… nočním přízraku,“ začal dost neurčitě. Nadechla jsem se k základním otázkám – kde přesně, jak to vypadalo a co to komu provedlo – ale udržela jsem jazyk za zuby. Jestli to Theodor ví, dostane se k tomu.

„Zatím to zabilo jednoho člověka, a další dva ošklivě potrhalo.“ Čaroděj znovu zaváhal. „Někdo tvrdí, že je to ohnivý pes, někdo v tom viděl medvěda, někdo vlkodlaka, taková nějaká potvora. Problém je v tom…“

„Není to vlkodlak?“ zeptala jsem se do příliš dlouhého ticha.

„Rozhodně ne obyčejný, jenže vím o čarodějích Acadaemie, který experimentují s transformačními elixíry. Na vlkodlacích.“

Seděla jsem v bezpečí vlastního pokoje na hradě, na vlastní posteli, s přeleželou rukou a kocovinou a představovala si, co může způsobit magická metamorfóza v kombinaci s přirozenou.

Do zaklení, které ty představy vystihovalo, zazvonil zvon.

„Snídaně?“ odhadl Theodor.

Pohodila jsem hlavou. Bolest mě s očividnou radostí nakopla do pravého spánku.

„Ale houby. Rada mistrů. Musím jít,“ zaúpěla jsem a rozhlédla se po místech, kam jsem včera s největší pravděpodobností hodila oblečení. Košili jsem objevila zplihle visící ze židle, kalhoty a boty se družně válely pod stolem a na pravé nohavici, jak jsem posléze zjistila, byl pořádný flek od rozlité šťávy.

Došla jsem si pro to všechno a táhla přitom chodidla po podlaze, abych náhodou nešlápla na některý z možná stovky střepů. Rychle jsem na sebe oblečení jakž takž naházela a vyrazila po studených chodbách směrem k Raynerově komnatě.

O dvě hodiny později, když jsem doklopýtala zpátky zpitomělá žvásty z rady a konejšící kručící žaludek skrojkem chleba, seděl Theodor na mojí posteli přesně tak, jak jsem ho tam nechala.

„Theodore?“

Uráčil se alespoň zvednout ke mně pohled, směsku nedůvěry a zklamání. Ale no tak, nic až tak hroznýho jsem přece neprovedla, nebo jo?

„Ať se kolem Scamallu toulá cokoliv, rada o tom neví.“

Theodor přikývl. „Scamallští na zaklínače moc nedají, věří, že škola plná čarodějů je chrání víc než dost.“

Ušklíbla jsem se a zkusila to na poslední chvíli zamaskovat za ironický úsměv. „Jasně, osazenstvo Acadaemie má scamallský záležitosti pevně v rukou a nedopustí, aby pod jejich ochranou někdo přišel k úhoně. Scamall na zaklínače nevěří. Tak o čem se tu bavíme?“

„O tom, že já na zaklínače věřím, a že bych byl fakticky rád, kdyby mi některej z nich kryl záda,“ odsekl energicky.

Nejdřív mi spadla čelist, pak se mi koutky rtů začaly stáčet do nevěřícného úsměvu a nakonec jsem se zmohla na hvízdnutí.

„Máš to mít,“ slíbila jsem mu, ještě v šoku z takový důvěry v moje dovednosti.

Tedy, o mně konkrétně nepadlo slovo, ale kterýho jinýho zaklínače může mít Theodor na mysli?

„Jo, pěkně si žijete,“ ocenila jsem, jen tak ze zvyku, Acadaemii. Důstojné průčelí hlavní budovy s honosným vstupním portálem a výrazným nápisem Acadaemia Magica seskládaným z bronzových písmen znám dávno, přece jenom už jsem tu párkrát byla. Stihla jsem se ještě dojmout nad vzpomínkou na místní čarodějku Orindu Cantenay a na to, jak na tomhle nádvoří spadla ze splašeného koně do největší louže bláta, jaká byla k mání, než mě Theodor pevně chňapnul za paži. Odvedl mě k zadním dveřím v severním křídle, kde bydlí studenti, zatáhl mě nejkratší cestou do svého pokoje, zamkl dveře a postrčil mě k neustlané posteli. Posadila jsem se na ni a přehnaným pohybem přehodila nohu přes nohu.

„Myslela jsem, že tu jsem pracovně, ale což,“ nasadila jsem svůj nejcukrovější úsměv. Theodor přešel ke svému pracovnímu stolu a začal systematicky přerovnávat stoh papírů, který pokrýval skoro celou stolní desku.

„Jsi,“ potvrdil mi. „Ale musíš u toho vypadat nepracovně.“

Chvilku jsem si to rovnala v hlavě. Neúspěšně.

„Cože?“

„Potřebuju tvoji pomoc. Jestli má tu nestvůru na svědomí někdo z Acadaemie, potřebujeme se jí tiše zbavit-“

„Jasně, hlavně nenápadně, jako by se nic nestalo,“ šeptla jsem si pro sebe a obrátila oči v sloup.

„-a pomoc zaklínače se bude hodit. Ale rektor trvá na tom, že tuhle situaci vyřeší Acadaemia sama, takže oficiálně tu jsi jako soukromá osoba.“

„Ehm, jo. Jsem tu úplně soukromě jako tvoje přítelkyně, o níž je na celý Acadaemii dobře známo, že je zaklínačka, a jsem tu úplně náhodou v době, kdy vám po Scamallu běhá mutant vlastní výroby? To je neprůstřelný alibi,“ vsedě jsem zaimprovizovala něco jako uznalé pukrle.

„Oficiálně tu jsi jako můj doprovod na výroční ples.“ Ani při tomhle sdělení se Theodor neobtěžoval zvednout oči od papírů.

Kolena se mi po tom sdělení dost dobře podlomit nemohly, ale roli za ně ochotně převzaly lokty. Paže, o které jsem se doteď opírala, mi vypověděly službu a já se rozpleskla na čarodějově posteli, s pěkným výhledem na klenutý strop.

Nádech. Výdech. Nádech. Uklidni se a nezmatkař dopředu, děvče, času dost.

„Mám tři otázky. Zaprvý, jak přesně si představuješ, že na plese ulovím vlkodlaka? Zadruhý, jak myslíš, že se nám podaří zjistit, kdo ho má na svědomí? Zatřetí, co si vezmu na sebe?“

„No hurá,“ zaradoval se Theodor vlažně. V ruce držel list hrubého, dost špinavého papíru. Pak se po mě letmo ohlédl, asi abych si jako všimla, že teď mluví na mě.

„Zaprvé, nestvůra se zatím objevila vždycky brzo po západu slunce, tak brzo ples nezačíná, neboj se. Zadruhé, jestli je to s tou nestvůrou tak, jak myslím, nikoho nehledáme, jdeme najisto. Zatřetí…“

Čaroděj mi podal umatlané lejstro a přešel ke skříni, ze které vylovil plesové šaty se sukní rozstříhanou do cípů.

„Tohle bude stačit.“

Špinavá listina, která vypadala jako část záznamů o provozu akademického zvěřince, Theodorovy odpovědi na moje pitomý otázky a fakt, že pro mě schovává ve skříni plesový šaty, se spojily v obraz velké akce, plánu, který Theodor řídí a já v něm nevidím ani na krok před sebe.

„A do háje.“

„Menažerie je tamhle.“ Theodor ukázal na nejvzdálenější křídlo rozsáhlé budovy. Mělo úzká vysoká okna naznačující, že vnitřní prostor není členěný na několik poschodí.

„Nemůže se dostat ven jinudy?“ Myslet jsem si, že Acadaemii znám, bylo ode mě dost troufalý. Znám zhruba uspořádání budovy, vím, kde hledat ty důležité lidi a většinou trefím do Theodorova pokoje, ale tím to hasne. Kde chovají čarodějové pokusnou zvěř a kterým východem se zmíněná zvěř, urvaná ze řetězu, dostane z kampusu, jsem neměla ani tušení.

Zvěř…

„Theodore?“ Samotnou mě překvapilo, jak kuňkavě zním. „Oni drží vlkodlaky ve zvěřinci? Vždyť vlkodlak je…“ Člověk, chtělo se mi říct. Paměť mi teď okupovala Orinda Cantenay, čarodějka, vlkodlačice a fňukna. I když jsem ji na vlastní oči viděla při přeměně, nedokázala jsem na ni myslet jako na vlkodlaka. Orinda pro mě zůstala nenápadnou blondýnkou s chováním rozmazlené princezny.

„Jo,“ procedil skrz zuby. „A oni tam chodí dobrovolně. Pokud vím, musí se ty experimenty provádět se svolením vlkodlaka, ale když jim slíbí, že je zbaví toho prokletí… nechají se pak i zavřít do klece. Prý aby byli pod kontrolou a neublížili si,“ vyplivl vztekle.

„Já to nechápu,“ zakňučela jsem. Nechápala jsem nic; vlkodlaky dobrovolně držené v klecích, čaroděje, které jim místo snahy o léčbu podávají další proměňující lektvary, ani nás, schované mezi zdí zahrady Acadaemie a habry nasázenými podél ní.

Theodor se na mě zadíval s přimhouřenýma očima a sevřenými rty, vypadal, že každou chvilku pronese nějakou obzvlášť kousavou poznámku. Neřekl nic.

„Povídej,“ nevydržela jsem to.

„Nemusíš to chápat, jenom ho dostaň.“ Letmý ironický úsměv.

Neptej se, když nechceš znát odpověď, já vím.

Dolehlo k nám vzdálené, skoro neslyšitelné zavrzání veřejí. Od kterých dveří, to jsem nedokázala odhadnout. Pokusila jsem se zaostřit na roh budovy, za kterým jsem tušila vchod do menažerie.

Pomalu, nehlučně se za ním vynořilo něco dost velkého.

„To je on,“ sykl Theodor potichoučku.

„Není,“ odsekla jsem automaticky. „Vlkodlak na lovu se nepohybuje-“

Neobtěžovala jsem se šeptat tak tiše jako Theodor. Stín se zastavil a pootočil hlavu naším směrem. Zavětřil. Zavrčel.

„-volným klusem,“ dořekla jsem ze setrvačnosti. Vlkodlak k nám vyrazil dlouhými, pružnými cvalovými skoky.

Kovové mříže zahradní branky zařinčely, jak ji Theodor rychle zavíral kouzlem. Já tasila meč.

„Tak pojď, vlčku,“ stihla jsem ještě zadrmolit v rámci všeobecné zaklínačské přezíravosti, než jsem jen tak tak uhnula silným čelistem, které mi s cvaknutím zubů sklaply nepříjemně blízko levého ramene. Ta zubatá bestie je zatraceně velká, tlapu má nejmíň dvojnásobnou jak moje ruka.

Pootočila jsem se k němu čelem a vší silou ťala po jeho krku-

„Ne!“ křikl Theodor. Leknutím jsem na okamžik ztratila balanc a přestala kontrolovat meč. Čepel vlkodlaka sice zasáhla, ale už neměla dost síly na to, aby mu vážně ublížila. V kůži se mu objevila dlouhá, mělká rána. Vztekle vyštěkl a ohnal se po mně, já rychle ukročila dozadu, šlápla do nějakého dolíku a praštila sebou o zem. Vlkodlak vycenil zuby, pokrčil přední tlapy a chystal se po mně vyrazit.

„Parchante!“ zaječela jsem, jak mi to hrdlo sevřené strachem dovolilo, a nakopla ho do čenichu. Že pořád držím v ruce meč, na to jsem si ani nevzpomněla.

Hlavou mi problesklo úsloví o dráždění hada bosou nohou. Kopnout zmutovaného vlkodlaka do čumáku a nemoct okamžitě a velice rychle utéct je něco dost podobného.

Bolestně kňučící, ale stále děsivě ozubený a bojeschopný vlkodlak se po mně vrhl znovu. Máchla jsem před sebou pravačkou s mečem a zasáhla ho od koutku tlamy po ucho, bohužel čepelí naplocho. Překvapilo nás to oba, naštěstí jsem pro jednou měla rychlejší reflexy já. Správně natočený meč už sice trefil jenom tlamu, ale i tak by mu to mohlo znechutit myšlenku na moje neodkladný zakousnutí. Napřáhl tlapu s děsivými drápy a ohnal se po mně.

Pak odněkud od menažerie přiletěla ohnivá koule.

Vlkodlak zavyl a odskočil ode mě tak rychle, jak stihl seskládat packy k odrazu. A vši silou to napálil do neviditelný zdi.

Jak mi na obličej kapaly vlčí sliny, úplně jsem zapomněla, že vlastně nelovím sama. Takže Theodor zřejmě, místo aby mi pomohl, budoval nějakou energetickou bariéru, do který pak vlkodlaka nadehnal.

„Ais, dělej!“ houkl na mě čaroděj. Rychle jsem se posbírala ze země, postavila se ke kňučící, místy mírně ožehlé hromadě srsti a uzavřela tak trojúhelník, ze kterého by vlkodlak neměl utéct. Na jedné straně silová bariéra, na druhé Theodor s plamínky u špiček prstů, na třetí já. Vlkodlak se na mě zadíval a v hrdle mu zadunělo tiché, zlé vrčení. Zvedla jsem před sebe meč a druhou rukou sáhla za opasek pro nůž.

„To nezkoušej,“ varovala jsem ho. „Nehraj si se stříbrem.“ Stříbrnou čepel má popravdě akorát ten nožík, ale to je jenom taková malá variace na pravdu.

Vlkodlakovo kňučení teď bylo koncentrovalé zoufalství.

„Proměň se,“ přikázal mu Theodor tónem, jakým mluví flegmatiční rodiče na neposlušné děcko. V ublíženém kňuchání vyniklo několik ještě ublíženějších vyštěknutí.

Theodor zformoval plamínky ze svých prstů do další ohnivé koule a nechal ji vznášet se nad poškubávající se hromadou chlupů. Využila jsem příležitosti a trochu si vlkodlaka – nebo jak bych mu měla říkat – prohlédla.

Proměněný vlkodlak je většinou o něco větší a mohutnější než obyčejný vlk, ale tohle stvoření připomínalo lehkou a pružnou stavbou těla ze všeho nejspíš tažného valacha. Jeho tlapa byla dvakrát větší než moje ruka i teď, když jsem ho pozorovala s chladnou hlavou, a jak ke mně obrátil obličej, byly zřetelně vidět jeho oči. Měly svislé zornice a odrážely světlo jako oči kočky.

„Ais!“ varoval mě Theodor. Cukla jsem sebou; tak jsem se zabrala do uvažování, kolik pokusů a omylů stál lektvar, který vlkodlaka posílí a nezabije, že mi uniklo, jak si vlk nenápadně stahuje nohy pod sebe a chystá se skočit. Na mě.

„Na to zapomeň,“ vybídl ho čaroděj ledově. Aby měla šelma rozhodování jednodušší, namířila jsem jí těsně nad hrudní kost meč tak, že jí jeho špička čechrala srst.

„Proměň se,“ zopakoval Theodor. Vlkodlak znovu kvílivě zakňučel a pohodil hlavou v lidsky teatrálním gestu.

„Aha, promiň,“ broukl čaroděj. „Ais, půjč mu plášť.“

„Ehm?“ Zmohla jsem se jenom na vytřeštění očí. Theodor udělal velice významnou grimasu.

„Aha.“ Hmátla jsem si ke krku, rozepnula sponu a přehodila plášť přes vlčí tělo, kterým už začínaly cloumat křeče

Těžko říct, jestli mu lektvar přeměnu ztížil, nebo to byl prostě slaboch, ale vyl při ní strašně. Naštěstí netrvalo moc dlouho, než vlčí vytí přešlo v nadávky a klení a než se vlkodlak, teď vysoký a lehce obtloustlý chlapík kolem třicítky, provizorně zavinul do mého pláště a postavil na nohy.

„Konečně jsme se hnuli z místa,“ pochválil ho Theodor a sklonil hlavu v mírně ironické pokloně. „Od koho máš ten lektvar?“

Vlkodlakovi se napnuly svaly na krku, jak zuřivě zatnul zuby. Neodpověděl.

Čaroděj si melodramaticky povzdechl. „Tak od koho? Podívej, já pracuju na oddělení alchymie, vím, kdo dělá na transformacích. Jenom mi řekni jedno z těch tří jmen.“

Proměněnec si něco zabručel a obrátil oči v sloup. Měl recht; já taky měla pocit, že na to Theodor jde nemožně mírumilovně a amatérsky. Namířila jsem vlkodlakovi hrot meče do důlku mezi klíčními kostmi.

A teď tu otázku.

„Hmm… Kdo ti dal ten lektvar?“ zavrčela jsem.

Alespoň už se tak pohrdavě neušklíbal. Pokusil se ustoupit, ale narazil zády do Theodorovy energetické bariéry.

„Dělej něco,“ sykla jsem na čaroděje. Když zvládá udržet mu za zády zeď a ještě si hrát s ohněm, proč ho nemůže rovnou spoutat nebo tak?

„Ty něco dělej,“ přikázal mi tiše. „Já už víc nezvládnu.“ Na chvilku jsem se soustředila na jeho dech; dýchal rychle, mělce, jako by měl za sebou dlouhý běh nebo tak něco. Dobře, věřím mu. Takže se s vlčkem musím vypořádat já.

„Jak moc to potřebujeme vědět?“ optala jsem se.

Theodor se na mě chvilku zkoumavě díval. Pak sevřel rty a přimhouřil oči. „Hodně.“

„Fajn.“ Snažila jsem se nedat na sobě moc znát hluboký nádech. Naštěstí má můj meč dost krátkou čepel.

Ohnula jsem paži v lokti a stáhla ji dozadu tak, aby meč pořád výhrůžně mířil někam do krajiny srdeční, a levačku se stříbrným nožem jsem napřáhla před sebe. Ostří se lehoučce dotklo jeho krku a nechalo po sobě úzkou ránu se spálenými okraji.

Vlkodlak udusil výkřik za zaťatými zuby.

Nechala jsem stříbro vznášet se kousek nad jeho karotidou.

„Kdo?“ procedila jsem skrz zuby, rty odhrnuté jako vyhrožující vlk. Akorát že já nemám tak působivý špičáky.

V lidské podobě měl vlkodlak i lidské oči, bez kočičích zornic. A lidské oči jsou šikovný nástroj pro vyjádření emoci, například vzteku.

Opatrně, skoro neznatelně zakroutil hlavou.

„Ale no tak,“ pobídla jsem ho šeptem. No tak, já jsem ta, která ti drží stříbro pod krkem a která si s ním může hrát velice dlouho, než tě to stříbro doopravdy zabije…

Zamrazilo mě za krkem. Bohové, to jsem si vážně pomyslela?

Nádech, výdech. Uklidni se, Aisling. Jestli se ti bude takhle klepat ruka, spálíš ho neúmyslně. Nádech. Někdo tu dělá z vlkodlaků ještě nebezpečnější nestvůry, než jsou normálně. Tenhle chlap je jediná šance, jak se dostat k pachateli, a navíc už sám někoho zabil. Výdech.

„Tak kdo to byl?“ Výhrůžný sykot mi najednou jde sám od sebe. Špička nože klouže podél svalů do důlku mezi klíčními kostmi a zanechává po sobě tenkou červenou čáru páchnoucí spáleným masem. „Kdo…“ čepel se vyhoupne na hrudní kost, „to…“ klesá podél sterna dolů… „byl?“

Při slově „byl“ omylem přitlačím na nůž trochu víc. Vlkodlak se už neudrží, bolest ho přiměje vykřiknout a ucuknout. Špička nože mu zajíždí pod žebra. Rychle stáhnu ruku zpátky, nechci ho zabít, to v žádném případě, ale i tak vypadá nehluboká rána ošklivě. Proměněnec se po mě ožene svalnatou paží, já instinktivně zvednu ruku k obraně, bohužel tu s nožem a on schytá další ránu, tentokrát přes dlaň a zápěstí.

„Néé,“ sténá bolestně a podél Theodorovy bariéry se sesune k zemi. „Ne… vrrr… áá… aargh…“ I v lidské podobě zní jako vyjící vlk.

Theodor chvíli váhá, pak si k němu přiklekne a začne si prohlížet jeho rány.

„Nemel sebou,“ doporučí mu tiše. Vlkodlak ho možná přes svoje nářky ani neslyší. „Jinak ti to nemůžu ochladit.“

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s