Iluze (1. část)

povidkaVzpomínáte si na Reine? První incident s nekontrolovanou magií jí vynesl místo na Acadaemii Magice, druhý obvinění z nekromancie a na krku amulet, který jí čarovat nedovolí.

Reine by magie nijak zvlášť nescházela, kdyby si na kouzla nikdy nesáhla. Jenže Reine si na ně sáhla, a schází jí, a co si budeme povídat, pěkně ji to štve.

Nevidím před sebou nic než plamínek svíčky. Soustředím se na něj, upnu k němu celou mysl a pokusím se ho naklonit doprava. A plamen se ohýbá, ne moc, ale lehce se naklání…

A nebo je tu prostě průvan. Zatřepu hlavou, povzdechnu si a zaháknu prsty pravačky za řetízek, který mám na krku.

Za řetízek, díky kterému čarovat nikdy nebudu. Díky kterému nezvládnu ani ten nejjednodušší trik z pyrokineze.

Škubnu rukou a řetízek se mi bolestivě zaryje do kůže.

„Nech toho,“ přikážu si šeptem, „už s tím zatraceně přestaň!“

Trhnu řetízkem ještě jednou, aby mě bolest vrátila do reality. Nebojím se, že bych ho přetrhla. Blokační amulety jsou téměř nezničitelné. Navíjím si z řetízku smyčky kolem prstu a zase je uvolňuju a zvláštně si užívám, jak se mi hrany jednotlivých článků zařezávají do krku.

Připravili mě o možnost čarovat a pak mě přinutili tu školu dostudovat. To jim nemůžu zapomenout, rektorovi a Nejvyšší lóži. Nenechali mě dokončit alchymii a jít se tím řemeslem živit, musela jsem další tři roky studovat každý teoretický kurs, který měla Acadaemia v osnovách. Prý že Acadaemia není tržnice, kde si každý vybere, co mu chutná, ale ústav komplexního vzdělávání, pro jehož absolvování je potřeba porozumět všem odvětvím magie.

Dosáhli tím toho, že jsem se tři roky na každé přednášce užírala žárlivostí na spolužáky, kteří si vysvětlované principy a kouzla mohli sami vyzkoušet, a občas po čarování toužila tak silně, že jsem mimoděk následovala pokyny a pak se divila, když se nic nestalo.

Zvednu se ze židle, sfouknu svíčku, rozrazím dveře své cely a studenou kamennou chodbou málem běžím celou cestu do refektáře.

Nemýlím se, matka představená sedí u krbu a ve světle vysokých, jasných plamenů si čte jakýsi dopis.

„Nemáš pro mě nějakou práci?“ zaškemrám a sednu si na lavici vedle ní. „Jakoukoliv. Potřebuju něco dělat, Breano, cokoliv, nebo se zblázním.“

„Nic, Reine,“ zamumlá představená, když obrací list. „Tento čas je určen studiu a rozjímání-“

„Mně z toho studia přeskakuje,“ zavrčím nedůtklivě, „a rozjímání to jenom urychlí.“ Zírám na Breanu bez jediného mrknutí, přímo ji hypnotizuju, a když si toho konečně všimne, pochopí. O frustraci a touze spojených s řetězem na mém krku ví všechno, už dávno jsem jí to vyžvanila, v nesčetných dlouhých večerech podobných tomu dnešnímu. Jak mi na podzim zajdou byliny, zbývá mi moc volného času a dopadne to vždycky stejně.

„Breano,“ kníknu už skoro zoufale. Představená se zamyslí.

„No, jestli opravdu chceš,“ prohodí pak a mě se už tím nepatrným příslibem ohromně uleví, „mohla bys donést léky do Zlatého Potoka.“

„S radostí,“ vyhrknu bez rozmýšlení.

Breana mi věnuje zvláštně tázavý pohled.

Co je zvláštního na Zlatém Potoce? Lámu si hlavu a nic mě nenapadá. Obyčejná pomenší vesnice, jeden hostinec, asi třicet stavení, bydlí tam hodně dřevařů, těží v pohraničních lesích-

Samozřejmě. Zlatý Potok leží jen asi tři míle od hranice, a bozi vědí, že na řečené hranici je poslední dobou zatraceně živo. Teď už se o válce nemluví šeptem, aby se nepřivolala, teď se to krátké, zlé slovo vyslovuje klidně a věcně jako řeči o počasí. Zlatý Potok znamená vojáky – pokud budu mít štěstí, jen ty naše.

„S radostí,“ zopakuju.

Cokoliv, co mi nedovolí sedět v cele a fňukat. Cokoliv.

Ráno si nedovolím žádné zdržování. Rovnýma nohama vyskočím z postele, natáhnu na sebe několik vrstev oblečení, které jsem si večer pečlivě vyskládala na židli, zašněruju si vysoké boty, protože sestra Brígh přesvědčeně tvrdila, že bude dneska sněžit. Refektářem jen proběhnu a popadnu dvě škvarkové placky, které pomalu ukusuju cestou od kláštera.

Na prvním rozcestí se zarazím. Tentokrát mám naprosto nevinné poslání, se kterým se nemusím plížit hraničářům za zády. Měla bych vyrazit rovně dál, ta cesta mě do Zlatého Potoka dovede nejrychleji. Jenže se mi zvláštně nechce udělat první krok.

Chybí mi to, přiznám si nakonec. Už je to pár měsíců, co jsem se naposled kradla pohraničím v pláštěnce z vlčí kůže, co jsem špehovala místní zvědy a hledala si bezpečnou cestu střeženým územím. Schází mi to vzrušení, stýská se mi po obezřetnosti na každém kroku…

Mám svůj úkol, důležitý, nevojenský a nevinný, rozhodnu se nakonec.

Takové vysvětlení musí obstát, ať mě chytnou kdekoliv. V nejhorším řeknu, že navíc hledám šípky na čaj.

Mrzne sice obstojně, každý svůj výdech vidím jako rychle se rozplývající obláček páry, ale předpověď sněhu Brígh zatím nevychází. Opatrně si vybírám, kam šlapu, protože zem je pokrytá opadaným listím, snažím se číst stopy, kterých ale moc nenajdu, a dávám si pozor na hraničáře.

Těsně před Zlatým Potokem se musím dostat přes tessarskou silnici. Vím, že je to nejnebezpečnější část cesty, silnici používá armáda. Podle posledních zvěstí se zdá, že se nám daří a boje ustoupily za adorskou hranici, ale ani dhamské vojsko bych potkat nechtěla.

Zajdu si kus směrem k hranici, tak, abych se co nejdéle mohla schovávat mezi stromy. Nejkratší cesta do Zlatého Potoka by mě poslala přes ničím nechráněné, dokonale přehledné pole, což se mi ani v nejmenším nezamlouvá. Místo toho se opatrně šplhám do svahu, vím už přesně, kde můžu čekat hlídky a odkud se musím pořádně rozhlédnout, než půjdu dál. Nespěchám, pečlivě si vybírám cestu, pohybuju se pomalu a neslyšně.

A je to moje štěstí, protože cesta je hlídaná.

Instinkt při pohledu na číhající tmavorudou postavu velí honem se schovat, ale už jsem se naučila neposlouchat. Z dohledu hlídky se dostanu pomalým, plynulým pohybem, který neupoutá pozornost, a poskládám se do mělké prohlubně krásně maskované houštím mladých smrků. Aby si mě tu někdo všiml, musel by mi skoro šlápnout na hlavu.

Až v bezpečném úkrytu se pořádně zamyslím.

Tmavočervené uniformy tu nevídám. Hraničáři nosí cokoliv, co jim přijde pod ruku, a dhamská armáda chodí v šedém. Mohlo by jít o příslušníky některého našeho zvláštního útvaru, ale zmocňuje se mě ošklivý pocit, že do kabátců barvy vína obléká své muže Frolik Adorský.

Přitisknu se co nejvíc k zemi. Tohle bude zajímavější, než jsem čekala.

Vzpomínám, co za léky to vlastně nesu. Vypadá to, že se tu chvíli zdržím, nebudou někomu chybět? Ale ne, nebudou, vybavím si, že Breana je chtěla poslat po kupci, který má do Zlatého Potoka namířeno někdy příští týden. Nemám kam spěchat.

Krčím se v dolíku, ze kterého vidím jen smrkové větve, oblohu a jeden uzounký výsek silnice pode mnou, a začínám své volby trasy litovat.

Chytit mě na cestě v pohraničních lesích je jedna věc. Kdyby mě někdo lapnul, jak se tu schovávám…

Čas se vleče, já si v duchu rezignovaně nadávám za neselhávající umění komplikovat si život a zčistajasna se o mně něco otře.

Tak nějak si představuju dotek drobné mořské vlny, ale tohle voda není.

Ztuhnu leknutím.

Tohle je magická energie.

Vím, že energii pořád cítím, to mi žádný řetěz nevezme. A díky nekonečným hodinám stráveným v učebnách vibrujících nejrůznějšími kouzly dokážu odhadnout, s jakým účelem tu energii čaroděj vyslal.

Někdo mě právě vyhmátl magickou lokací.

Stočím se do co nejmenšího klubíčka, ale vím, že je to k ničemu, kouzlo si mě najde stejně. Slyším kroky, spoustu kroků na cestě, jemné zašimrání další energetické vlny. Tahle je slabší, čaroděj se jen ujišťuje.

Neschovám se mu, víří mi hlavou panika. Jediné, co mě může ukrýt před lokací, je clona. Paměť mi úslužně nabídne vzpomínku na patřičnou přednášku. Clona, čili magický štít, je vytvořena energií pečlivě kontrolovanou a s omezeným dosahem. Kromě obrany lze clony využít i k projekci iluzí. Při tvorbě clony si můžete pomoci buď vizualizací skutečného válečnického štítu, nebo lépe pláště či závěsu…

Kroky. Tlumené řinčení železa, zvuk taseného meče. Hrubý mužský hlas.

„Kde, Fele?“

Třesu se šílenou hrůzou, už bych se nedokázala pohnout, i kdyby mi to mělo zachránit život. Nedokážu udělat nic, vůbec nic, najdou mě tu a tentokrát už mě vážně pověsí.

vizualizací pláště či závěsu…

Svaly mi paralyzuje strach a mysl udělá to jediné, co jí zbývá. Vší silou se upnu se na představu pláště, velkého a stejně jemného jako ty měkké vlny, které mě tu odhalily. Pláště, který mě celou zakrývá…

Přes hřbet kopce přeleze statný mladík v tmavošedém, černé kudrny mu poletují kolem hlavy ve všech možných směrech. Lehce pohne pravačkou, to gesto absurdně připomíná výzvu k usednutí, a vzápětí mě magická síla obklopí jako housenku v kokonu a dokonale mě znehybní.

Čaroděj se ke mně přiblíží o tři opatrné kroky po spadaném listí a pohrdavě se ušklíbne.

„To byla dost mizerná iluze, holka.“

Černá hříva, pečlivě zastřižené černé vousy, úzké černé oči. Ne každý čaroděj vypadá jako zloduch z dětských pohádek, ale tenhle chlapík si na tom zjevně zakládá.

Do třetice ucítím jeho vyhledávací kouzlo, chce se zřejmě ujistit, že tu jsem sama. Čekám, že vyrazí dál a bude nahánět adorské zvědy, ale nic takového se nestane.

„Dobrý, to byl skoro planej poplach,“ zavolá. „Počkejte tam na mě, dovleču ji dolů.“

Třeštím na něj oči a vůbec nechápu, co se to zatraceně děje.

„Takže,“ nadhodí a s pokračováním věty nijak nespěchá, užívá si svou nadřazenost, „pročpak se tady schováváš, co? Kdo tě sem poslal? Kdo je na tom tak mizerně, že musí použít nedouky, kteří neudrží ani slušnou clonu?“ vysmívá se mi. Odpověď nečeká, sám ví nejlíp, že mi jeho kouzlo mluvit nedovolí.

Konečně se nabaží svého triumfu a přistoupí k další části plánu, totiž ke svému slibu, že mě dovleče na silnici. Uvědomuju si, že bude muset zrušit poutací kletbu, ale nenapadá mě jediná možnost, jak z toho vytěžit šanci na útěk.

Soustředěný pohled zpod pokrčeného obočí, několik drobných pohybů prstů a síla najednou svírá jen má zápěstí.

„Vstávej,“ poručí mi čaroděj. Bez rozmyslu poslechnu jasný povel a neohrabaně se pokouším postavit. Když se mi to konečně povede, čaroděj mě začne prohledávat. Odepne mi plášť a hodí ho na zem, jednou rukou prozkoumá opasek, druhou pátrá po kapsách kalhot, odmotá mi z krku šátek. A znehybní.

Několik dlouhých chvil jen čekám, co bude dál, až pak se odvážím zvednout k němu pohled.

Ústa má překvapeně pootevřená a upřeně mi zírá kamsi ke klíčním kostem. Když si uvědomí můj pohled, na chvilku mi ho oplatí, než mu oči sklouznou zpátky.

„Jak?“ zamumlá slabě, zvedne ruku a konečky prstů zkoumá můj řetěz. „Jak s tímhle vůbec dokážeš čarovat?“ vypraví ze sebe nakonec a když se na mě podívá tentokrát, nenajdu v jeho pohledu ani stopu opovržení.

Odpovědět mu nedovedu.

Dokážu snad čarovat? S řetězem plným jemně rytých run, zesilujících účinek poutací kletby?

Mám pocit, že bych to neměla přejít jen tak, pročež otevřu pusu, i když netuším, co chci říct. Sevření síly na mých zápěstích zesílí.

„Ty jsi ta nekromantka,“ zašeptá čaroděj. Zvěst o tom, jak jsem úplným omylem zbořila půl hradní věže v Leynaru a přišla k blokačnímu amuletu na krku, se mezi mágy zjevně šíří.

„Já za to nemůžu,“ ohradím se dotčeně. „Ani jsem nevěděla, co se děje. A jmenuju se Reine.“

„Felix,“ oplatí mi zdvořilost.

Zdvořilost od věznitele, který mi zírá na hrudník. Jak půvabné.

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s