I ve zlém (1. část)

Rozhodla jsem se napsat po dlouhé, dlouhé době něco z jiného než Aislingina světa a vybrala jsem si z mnoha (některých špatných) důvodů zadání soutěže. Přemýšlela jsem o tom. Načetla jsem potřebné informace. Vážně jsem věděla, co a jak chci napsat.

Po otevření nového textového souboru mi trvalo půl hodiny a pečlivou volbu internetového rádia napsat jedno slovo, a o deset minut a změnu hudby na pozadí později jsem ho zase smazala. Irská muzika je krásná, ale nemůžu při ní psát. Dokážu na ni jen tancovat – v duchu, když nemám prostor.

No nic. Jdu se rvát se zadáním a nechám vám tu další kousek Kaessiných příběhů. Schyluje se k dhamsko-adorské válce…

 

Mám problém. Mám zatraceně velkej problém.

Stojím ve svahu, v druhé řadě lučištníků. Pírka šípu mě šimrají v konečcích prstů a vytřeštěně zírám na Asgeira. Stojí hned přede mnou. Vlasy mu poletují ve větru a hází stříbrné odlesky.

„Střílejte,“ velí Olli.

Až tehdy sklouznu pohledem do údolí pod námi. Vynořily se tam rudé adorské uniformy.

Fajn, mám dva problémy.

Nemysli, napomínám se. Nemysli, jen miř a střílej. Snažím se představit si ta slova Asgeirovým hlasem. Nemyslím a střílím a červená dole na cestě kolísá.

Netrvá to dlouho a je to celá věčnost. Zaječí trubky, signál, že si zbývající šípy máme prozatím nechat, a vzápětí se z vnitrozemí vyřítí dhamská jízda. Ta adorské vojáky okamžitě obklíčí ježatým kruhem kopí a přinutí je odhodit všechno, co jen vzdáleně připomíná zbraň. My už nemusíme nic, jen se dívat. Tak se dívám a prudce oddechuju.

„Kaessi? Jsi v pořádku?“ sykne Asgeir mým směrem.

V pořádku? Kromě toho, že tu stojím v bitevní obranné linii, na což mě hraničářský výcvik absolutně nepřipravil? Že tohle je úplně jiný druh boje, než na jaký jsem alespoň trochu zvyklá?

„Ale jo,“ odpovídám klidně.

 

„Dobří jste byli.“

Od velícího na nástupu je to víc než královské vyznamenání.

„Ador jsme naší obranou zaskočili tak, že se snaží vyjednávat o míru. Nás si tu ale ještě nechají pro případ, že by to byl úskok. Takže žádné oslavy, pokračujeme jako normálně, hlídky nastupují se západem slunce. Rozchod.“

To už zní víc jako náš kapitán, takže se oddíl rozejde se smířeným bručením. Většina kolegů zamíří rovnou do pelechu a já je hodlám následovat.

„An Sliabh!“ Kapitánův hlas mě zarazí ve dveřích. Otočím se na patě, narovnám záda a pokusím se neznít unaveně.

„Ano, pane?“

Velitel to ocení téměř neznatelným přikývnutím.

„Možná to nebude tak snadné. Štáb se obává, že se dohodu někdo pokusí narušit. Leckdo se zřejmě domnívá, že vyjednávat s Adorem je první krok pod adorskou nadvládu.“ Na okamžik se odmlčí a vrhne na mě pohled, velmi významný a naprosto nepotřebný. Vím, o čem je řeč, moji rodnou zemi už Ador spolkl. A taky to vypadalo docela smírně.

„Generál ode mě žádá šest hraničářů jako posilu, jako stráže u toho jednání. Chci tam vás a vaši skupinu.“ Dál tu myšlenku nerozvádí.

„Rozumím,“ hlesnu a je to bohapustá lež.

„Ručíte mi za to, že celá vaše hlídka bude plnit povinnosti v souladu se služebním řádem i protokolem.“

Tak odtud vítr fouká.

Sice se prohlašujeme za všestrannou složku armády, ale preciznost, dokonalé sebeovládání a selektivní hluchotu velkoknížecí gardy nám nikdo nevštěpoval. My svoje hlídky trávíme v trávě, blátě a listí, málokdy se postavíme do pozoru, a když se na stráži něco přihodí, což je ve většině případů, nečekáme na rozkazy, protože jsme v té bryndě zpravidla sami.

Kdyby kapitán nechal velet Olliho, jak mívá ve zvyku, riskoval by dohadování o rozkazech a ironické poznámky. Když pošle mě, abych kolegy postavila do latě, dopadne to nejspíš úplně stejně, ale velitel to bude mít na koho svést. Pověřil tím přece Kaessien an Sliabh, nejlepšího znalce protokolu a diplomatických jemností, který v Tessaře slouží.

Sloužím sice v armádě, ale vyrostla jsem u dvora krále elfů. A zatím mi to nikdo nezapomněl.

Ale no tak. Nemám proč panikařit. Hlídat diplomaty je mnohem bezpečnější než lozit po lesích a stopovat adorské hraničáře, kteří by se mé společnosti a obecně existence velmi rádi zbavili. Tady musím jen přimět kolegy, aby se chovali důstojně.

Do našeho současného tábora jsme přišli pozdě, takže náš přístřešek je dost z ruky, na samém okraji tábořiště. Když k němu konečně dorazím, vidím, že zbytek mé party už leží a spí.

Na kraji čouhají zpod deky Rowaniny skoro zlaté vlasy. Olli leží s tváří zabořenou do pláště, který si nacpal pod hlavu. Sigh je jen tušená silueta pod přikrývkou. Nate si i ve spánku deku pevně drží, jako by se bál, že mu ji seberu. Rozeznám Asgeirovy světlé, rozcuchané vlasy-

poletují ve větru a hází stříbrné odlesky

-a otevřené oči. Čeká na mě.

Skopnu z nohou boty, s oblečením si hlavu nelámu a zalezu mezi svoje deky.

Téměř okamžitě si mou dlaň najde Asgeirova horká ruka. Špičkou prstu mi do dlaně kreslí jedno písmeno za druhým. Nejspíš všichni kolem spí, ale Asgeir je až úzkostlivě opatrný. Těžko mu to vyčítat, kdyby si někdo všiml, že nejsme jen kolegové, minimálně jednoho z nás z oddílu okamžitě vyrazí.

V pořádku?

Jo, odpovídám stručně. Máme úkol. Zítra.

Jaký? dožaduje se Asgeir.

Místo odpovědi mu stisknu ruku a přeju si, abych takhle co nejrychleji usnula. Nechci přemýšlet – o úkolu, o možném útoku, o Asgeirovi, o ničem.

 

„Takže poslouchejte,“ spustím ráno hned, jak se vyhrabu z dek. Honem se obouvám, abych se mohla postavit a jednat s kolegy z nadhledu. „Chtějí nás jako posilu stráží během jednání s adorskými diplomaty. Mám vám vysvětlit, co to znamená.“

Ze Sighovy hromady přikrývek se ozve cosi mezi smíchem a zachrochtáním. Row na mě zírá úplně nechápavě.

„Od stráží se čeká, že kromě boje umí taky mlčet,“ snažím se dopracovat k jádru věci.

„Žádnej problém.“ Olli se poťouchle usmívá a já si okamžitě představím minimálně čtyři způsoby, jak by mohl adorské vyjednavače urazit k smrti a nevydat přitom ani hlásku.

„Nevyžvanit nic, co zaslechnou,“ rozhodnu se pokračovat. „Nedat najevo, co si myslí o nepříteli. Neudělat nic, co by mohlo jednání narušit. Dělat, co se mu řekne, a odpustit si u toho řeči. Rozuměno?“

„A proč my?“ zamumlá nešťastně Nate.

„Řekla bych, že gardistů je málo, běžný vojsko pokládaj za nespolehlivý a nás za smetánku pohraniční stráže,“ zkusím to na něj s trochou medu.

„A tihle za nás budou jednat? Ti, co si myslí, že jsme hraničářská smetánka? No potěš koště,“ lamentuje Nate a Sigh s Ollim se rozřehtají. Rowanin výraz je pořád obrazem zoufalého nepochopení a Asgeir neví, jestli se zakousnout do předestřené práce, nebo se bavit.

Usoudím, že je čas pro jediný další argument, který mě za celou noc napadl.

„Heleďte, a stojí vám to za to, předvést se jako hlídka, která nezvládne ani den obyčejný stráže?“

Olli pomalu vstane a pořád se u toho kucká smíchy.

„Bohové, Kajsinko, někdy mi tě je vážně líto,“ popleská mě po rameni. „On velící ví, přes koho takovej rozkaz poslat, viď?“

Má samozřejmě úplnou pravdu. Jakkoliv si ze mě kolegové utahují, moje názory pokládají většinou za celkem rozumné, pročež mi už stačí jen vyčkávavě podupávat nohou, dokud se parta nevyhrabe z dek a nenasouká do přijatelného oblečení.

Za slabou hodinu, po zastávce u zásobovačů, kteří tentokrát na plackách k snídani nešetří, už je naše šestka rozmístěná kolem místa, kde se do našeho tábořiště zakusuje cesta od Tessary. A že bychom měli hodně práce, to se nedá říct ani s nejbujnější fantazií. Za celý první den se dostaneme jen k prohledání dvou vozů plných ovoce, zvěřiny, pečiva a vína. Chraňte bozi, aby se o míru jednalo nalačno. Trojice nákupčích, kteří tu hostinu mají v režii, mává na všechny strany pověřovacím lejstrem z tessarského velitelství a hrozně se urazí, když se Olli dožaduje pohledu pod plachtu vozů.

Na chvíli mě tenhle výstup zabaví, se zájmem taky sleduju trénink v šermu holí, čímž si krátí čas pár kluků od pěchoty, nebo vášnivou diskuzi, která vzplane ohledně správného umístění dhamské a adorské zástavy u vchodu do velitelského stanu. Jenže jsem pořád na hlídce se svým oddílem, dřív nebo později se mi v zorném poli objeví Asgeir a všechen můj zmatek je zase zpátky.

Samozřejmě vím, že nikdo nemládnem, tuplem ne v armádě. Ale hrozně dlouho jsem se na Asgeira pořádně nepodívala. Zaskočilo mě, že mu tu a tam šediví vlasy. Že má kolem očí vrásky. Že stárne. Že se na něm válka podepisuje.

Zaskočilo mě, že je člověk, zatraceně. Člověk, který se se štěstím dožije osmdesáti, devadesáti let. A já, ačkoliv to vím, jsem si tak nějak představovala, že s ním strávím život.

Já jako elfka mám ovšem před sebou zhruba čtyři století.

Bohové, co jsem si to zavařila?

Asgeir netuší, co se mi honí hlavou, ale vidí, že jsem nervózní. Když není v dohledu nikdo z velitelství, vrhá na mě povzbudivé úsměvy.

Kdyby věděl…

Jenže neví a já mu to nemíním říct.

 

Když nás konečně vystřídají, vydáme se kolem polní kuchyně zpátky k našemu ležení. Asgeir nespěchá, zůstává za zbytkem party pozadu a když promluví, použije tosaithskou elfštinu, abych mu rozuměla pokud možno jen já.

„Co se děje, Kaessi?“

„Nic,“ bručím nevrle, i když vím, že je to nesprávná odpověď.

„Kaessi.“ Tón toho slova říká mnohem víc. Nelži. Pověz. Záleží mi na tom. Záleží mi na tobě.

Do háje už s tou elfí empatií. Život by byl mnohem jednodušší, kdyby mě nenutil vnímat pocity každého, ke komu se přiblížím. Nebo kdyby to o mně alespoň všichni věděli a trochu se v mé přítomnosti krotili.

„To jednání je zvláštní,“ plácnu honem. Úplně si nevymýšlím, byl to jeden z nápadů, kterými jsem se přes den zkoušela zaměstnat. „Po obsazení Tosaithu se Ador roky chystal na další válku. Nevěřím, že se chtějí dohodnout na míru. Tihle vojáci byli jen průzkum, provokace, aby viděli, jak zareagujeme.“

„Myslíš, že se to jednání pokusí překazit? Nebo prostě odmítnou jednat?“

„Já na jejich místě bych se klidně dohodla,“ pokrčím rameny. „A stejně klidně bych se na tu dohodu vykašlala, až budu vědět víc a budu chtít válčit doopravdy.“

„V tom případě to není naše starost.“

„Ne, ale ta válka naše starost bude.“

„Jenže co s tím naděláš?“

Otočím se k němu tak prudce, že mi řídká jáhlová kaše z misky vyšplíchne na košili. Část mě chce přitakat a zoufale fňukat nad naší bezmocností, část by mu ráda tu misku otloukla o hlavu a ječela, že nebudu sedět s rukama v kapsách, když se chystají další boje.

Jenže vím, že má pravdu. Nic na téhle mizérii nedokážu změnit.

Rychle zhltneme každý svou porci večeře, v nedalekém potoce se jakž takž umyjeme a jdeme spát, protože zítra nás ohromně záživná stráž čeká znovu.

Usínám a pevně se držím Asgeirovy ruky, protože mě pronásledují mnohem horší obavy než plynutí času.

Advertisements

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s