I ve zlém (2. část)

Druhý den hlídky se proti očekávání ukáže být mnohem zajímavější. Dorazí totiž adorští diplomati.

Mají samozřejmě svou vlastní stráž a chlapíkům v rudých košilích zdatně sekunduje elita dhamské armády. Jsou rozestavení ve velitelském stanu, velkém jako menší chalupa, i kolem něj a nás si vyberou jako posilu venkovní sekce. Šest hraničářů a šest knížecích stráží, Nate s jedním strážným hlídá vchod a my ostatní po dvojicích stan obcházíme kolem dokola a snažíme se vypadat výhrůžně.

Obchůzka mě vede mimo jiné kolem přístřešku, pod kterým sídlí kuchyně, a z ničeho nic mě přepadne podivná nervozita. Mimoděk zpomalím a snažím se tomu přijít na kloub.

Za tenkou stanovou plachtou je kdosi naštvaný, dost nepřátelsky naladěný a nervózní jak pes.

Vím, že to nemusí vůbec nic znamenat. Pravděpodobně neznamená, krotím se, třeba se jen posádka pohádala. Ale přece jen jsou to na kuchaře trochu neobvyklé pocity. Neuškodí, když si na ně dám drobátko pozor.

Při dalším okruhu se projdu před kuchyňským stanem a koutkem oka zahlédnu, že v něm dva mladíci chystají podnosy s nakrájeným ovocem a poháry na víno. A to už ráno nanosili do stanu jídla, že by z toho náš oddíl žil tři dny. Bohové, kolik mají tihle diplomati žaludků?

Nakouknu ještě do provizorní zbrojnice, abych se ujistila, že se kolem zásob šipek do kuší a pár rezervních mečů nemotá nikdo nepovolaný, a připojím se ke kolegovi z knížecí gardy.

„Chtěli ještě další žvanec?“ šeptnu mu a ukážu bradou na stan, kde by mělo probíhat jednání. Pokud se k němu přes všechny ty laskominy dostali. „V kuchyni se zase něco chystá.“

„Nevím o tom,“ odpoví kolega vážně. „Máme rozkaz nikoho nepouštět bez povelu kapitána Celyna, a ten je tam s nimi.“

Asi se připravují s předstihem, uklidňuju se. Nemám vlastně důvod kuchaře podezírat, jen mají smůlu, že jsou jediní alespoň trochu zajímaví.

S postupujícím časem musím několika netrpělivým vojákům připomenout, že výsledek jednání neurychlí, když budou lelkovat poblíž. Zhruba každou třetí obchůzku si zkontroluju dění v kuchyni a zdá se mi, že se chystají to své pečlivě naaranžované ovoce a koláče někam odnést.

„Víte něco o tom, že by chtěli dovnitř další jídlo?“ přitočím se k Ollimu, který je ve dvojici se sezřantem šestky gardistů. Oba nechápavě zavrtí hlavou a stejnou odpověď dostanu i od Rowan a Asgeira.

Než se stihnu přiblížit k Natovi, od kuchyně se vynoří čtyři muži s podnosy v rukou. Ovoce, koláčky, poháry a na čtvrtém jsou různé druhy chleba a sýrů. Vida, toho jsem si na obchůzkách nevšimla.

„Nevím o nich,“ potvrdí znovu seržant, narovná záda a položí si ruku na jílec meče.

Najednou si nepřeju nic víc, než aby nás ti hoši minuli a aby hlídka pokračovala stále stejně nudně, ale není mi přáno.

Jsou mi povědomí. Nepřijde mi to divné, žijeme teď přeci v jednom táboře, ale pak si uvědomím, odkud přesně je znám. Tři z nich včera vezli ty vozy s jídlem. Je to běžné, že zásobovač obstará všechno od nákupu až po servírování?

Když je jasné, že potravinové procesí míří k diplomatickému stanu, Olli jim zastoupí cestu.

„Už ani krok,“ poručí. „Nikdo nesmí rušit. Rozkaz kapitána Celyna.“

„Kapitán si poručil svačinu,“ odpoví nevzrušeně ten, který nese tác s chleby.

„Nedal nic vědět. Nemůžu vás pustit.“ Vedle Olliho se postaví seržant gardistů a jeho výraz nepřipouští diskuze.

„Vy nemůžete a nás pak zavřou, že jsme nesplnili rozkaz, no to je povedený,“ stěžuje si nosič vína.

„Až budou chtít posvačit, dám vám vědět,“ syčí nesmlouvavě Olli.

Mezi kuchaři zavibruje zvláštní odhodlání a vztek. Bozi dobří, něčím jsme je vážně namíchli-

„Pozor!“ vyjeknu a zároveň skočím po nejbližším kuchtíkovi. Zasypou mě nakrájená jablka, jelikož ten bastard odhodil svůj podnos a hmátl si k levému kotníku, on má nůž, schovával v botě nůž a chce vběhnout do toho stanu!

Vrazím do něj plnou vahou, ale on je mnohem těžší než já a téměř ho to nevyvede z rovnováhy. Nenapadne mě nic lepšího než chytit se ho a pevně se k němu tisknout, mezi našimi těly je jeho zbraň a pokud povolím, získá prostor, aby mě bodl. Naštěstí to trvá jen okamžik, odněkud přiskočí Sigh a praští ho do spánku čepelí naplocho, chlapík zavrávorá a já můžu uskočit do bezpečné vzdálenosti. Sigh mu vzápětí uštědří podobný úder ještě z druhé strany a to už je na něj moc.

Rychle se rozhlédnu kolem. Vínonoš je na tom podobně, leží u nohou Ollimu. Mladík s koláčky se zuřivě rve, ale proti Asgeirovi a dvěma gardistům nemá šanci.

„Za Dhamsu!“ sípe, krk má obemknutý Asgeirovou paží, ale pořád se snaží vymanit. „Za svobodnou Dhamsu, nenechte je-“ Dostane pěstí do brady a prokousne si ret, sesune se do sešlapané trávy, ale pořád mumlá výzvy k boji.

Na zemi se válí ještě někdo a na prchavý okamžik si myslím, že jsme vyhráli, ale je to Rowan. Zřejmě jako jediná vyrazila po chlápkovi s chlebem, který se teď snaží utéct. Matně vnímám, že někdo něco křičí, že se k utíkající postavě sbíhají vojáci z okolních stanů, neuteče, neuteče-

„Co se to, zatraceně, děje?“

Autoritativní, rozezlený hlas mě přiměje obrátit se na patě a postavit se do pozoru. Před stanem stojí vzteklý kapitán Celyn.

„Pokus o narušení diplomatických rozhovorů, pane.“ Podle hlasu seržant. Taky v pozoru. „Už jsou zneškodněni.“

„Zatkněte je a přiveďte k výslechu. Kdo má pohotovost? Čtvrtý pěchotní? Ať jsou okamžitě tady. Přebírají stráž.“

„Ano, pane,“ hlesnu a honem předstírám, že Sighovi pomáhám s lanem, jen abych se nemusela dívat Celynovi do očí. Mezi kolegy, kteří se podobně hemží kolem druhých dvou sabotérů a omráčené Rowan, chvilkami zahlédnu, že i čtvrtého někdo dostal, ale leží tam víc těl. Bohové…

Než dovlečeme všechny čtyři přes půl tábora do kapitánova vlastního stanu a předáme je jeho strážným, připadám si jako loutka, dělám jen to, co mi někdo výslovně nařídí. Probere mě až stisk ruky. Čekám Asgeira, ale je to Sigh, drtí mi zápěstí a zaraženě se dívá mezi stany, dál po cestě, kde lapili toho s chlebem.

Protože těla tam pořád leží, ten bastard zabil dva naše vojáky-

Srdce se mi málem zastaví, když si uvědomím, že jeden z nich je velitel hraničářů.

Ten, který mě nevyhodil z výcviku, nehledě na to, jak hrozně mi to nešlo. Ten, který mi pomohl najít si v oddíle svoje místo. Ten, který dával rozkazy, všemu velel, on to vedl, hrome, jak může být mrtvý?

„Já to… Já… Ne…“ mumlám trhaně a měním směr. Nedokážu k němu jít, znamenalo by to vědět a smířit se s tím. Na to teď nemám sílu.

Klopýtám mezi stany, několikrát zakopnu o vypínací šňůru a jednou mi za to obyvatel dotyčného stanu začne nadávat. Ignoruju ho. Chci jen najít svoje místo, svoje deky, schovat se pod ně a zkusit to všechno zaspat.

„Kaessi.“

Propletené prsty, ruka v ruce, tentokrát ta správná.

„Co bude dál?“ zakňučím.

„Co by,“ pokrčí rameny Asgeir. „Proto nás tam měli, s něčím takovým počítali. Celyn teď postavil kolem stanu třicet vojáků, jen chtěl, aby to nebyl nikdo z nováčků. A jednání pokračuje.“

Zakopnu o další šňůru s takovou silou, že vytrhnu kolík ze země. Pokusím se ho zarazit zpátky nejlíp, jak dovedu, a pak do stanu nakouknu, abych se ujistila, že je uvnitř všechno v pořádku.

Uvnitř najdu sekery, pily, palice, svazky lan. Sklad. Tomu povolená šňůra neublíží.

„Kaessi?“

Nereaguju. Vnitřek stanu působí skoro útulně. Skoro bezpečně. Nechce se mi pryč.

„Kaessi.“ Asgeir rozhrne plátno a vejde dovnitř za mnou. Stan je z tmavé látky, je v něm šero, ale stačí k tomu, aby si Asgeir všiml, že mu zírám do očí.

„Kaessi…“ Tentokrát mé jméno vydechne téměř neslyšně.

Stan nabízí alespoň špetku soukromí a já ho chci využít.

Je mi úplně jedno, kolika let se mám dožít já a kolika Asgeir nebo jak se to na nás podepíše. Chystá se válka, stejně to všechno může být jinak. A já ho potřebuju. A taky…

Tisknu se k němu, hlavu si položím na jeho rameno a prsty najdu jeho dlaň.

Jsou věci, které se pořád neodvážím vyslovit. Ale chci se ujistit, že Asgeir ví.

 

Ráno na nástupu vypadáme jako hejno vyplašených kuřat. Dvacet hraničářů bez velitele. Na Olliho nejistý povel se váhavě postavíme do našich obvyklých řad a čekáme, co se stane.

„Mírová jednání proběhla úspěšně,“ oznámí bez úvodu kapitán Celyn. „Ruším bojovou pohotovost. Oddíly pěchoty, lehké jízdy a lučištníků se vrátí na svá původní stanoviště. Na pochod se vydáte během dneška, nejdřív jízda, pak čtvrtý pěchotní, sedmý pěchotní, ostrostřelci nakonec.

Jsem nucen udělat několik změn v organizaci pohraniční stráže.“

Poslední věta mě přinutí polknout naprázdno.

„Místo větších oddílů ustavíme řadu menších hlídek rozmístěných rovnoměrněji podél hranice. Hraničáři zůstanou tady, situaci jim vysvětlí desátník Torcuil. Rozchod!“

Zůstaneme stát na místě a do šumu odcházejícího vojska přispějeme několika rozpačitými odkašláními.

Torcuila známe, několikrát velel cvičením nebo větším akcím. Teď k nám přistoupí blíž, aby nemusel tak křičet, a kývne na pozdrav.

„Váš oddíl jsme rozdělili do tří hlídek. Olli a Sigh posílí posádku v Beorcu.“ Torcuil na okamžik sklopí pohled ke třem přeskládaným lejstrům, která drží v ruce. Na každém září tmavočervená pečeť. Kapitán jednu vybere a podá ji Ollimu.

„Ulf, Rowan, Gallagher, Sepp, Kaessien, Mats, Sindri, Asgeir. Vy budete mít základnu ve Spáleném Mlýně.“ Druhá pověřovací listina skončí v Asgeirově ruce.

„Leif, Fannar, Árni,“ rychle oddrmolí jména zbytku oddílu, „pod vedením Nata budete na základně v Ostrohu.“ Nate převezme třetí papír a vyděšeně se kouše do rtu. Velitelská role ho příliš netěší. „Vyražte na cestu, do zítřka byste se tam měli dostat. Pak je na každém veliteli, jak si hlídku zorganizuje. O čemkoliv neobvyklém, o každém pokusu o přechod hranice nebo adorských pohybech podáte hlášení do Tessary. Pošlu vám odsud zásobovače, ale chvíli potrvá, než dáme proviant dohromady. Nějaké dotazy?“

„Ne, pane,“ zamumlá Olli jaksi mimochodem. Od Asgeira s Natem se desátník dočká jen jakéhosi zabručení, ale zřejmě mu to stačí.

„Rozchod,“ prohodí Torcuil, ale nevyrazí hned pryč, jak jsme zvyklí. Pozoruje nás a čeká.

Kolem nově jmenovaných velitelů se pomalu shromažďují jejich mužstva, jeden nejistý výraz vedle druhého.

„Ve Spáleným Mlýně je hraničářská základna?“ Otočím se po hlase. Ptá se Gallagher, starší chlapík, zkušený lovec a stopař, se kterým jsem za celou svou službu u hraničářů promluvila dohromady asi deset vět a tuším, že ostatní jsou na tom podobně.

„Zájezdní hostinec. Vede tamtudy cesta do adorského Caille, přes brod na Abhainn. Dřív se po ní hodně cestovalo, teď tam neprojde ani noha a pro těch pár lidí z vesnice a z okolí nemá cenu ho udržovat. Místní vědí, že ho potřebujeme, takže ho považujte za svůj.“

Spálený Mlýn. Mapu tessarského kraje znám celkem obstojně, ale tohle jméno mi nic neříká. Musí to být vážně malá víska.

Cítím, jak se vedle mě Asgeir snaží ovládnout a vpravit se do velitelské role.

„Jdeme si sbalit, vyrazíme hned, jak to půjde. Každý si nabere jídlo na pět dní a vody, co unese. Jasné?“

„Jasné.“ Zamumlání se splete z šesti tichých hlasů. Společně se vydáme strhnout plachty, nafasovat zásoby a našťouchat všechno do nevelkých armádních batohů.

Asgeirem cloumá panika a kráčí pomalu, brzo má zbytek party před námi slušný náskok.

„Bude to v pořádku,“ dovolím si šeptnout. Pro jistotu elfsky.

„Vždyť já o velení nic nevím!“

„Taky ti nesvěřili armádní pluk, ale pár hraničářů, které všechny znáš a kteří ví, že své práci rozumíš.“

„Jenže bejt hraničář a vést hraničáře je zatracený rozdíl!“

„Taky máš mě, na to nezapomeň. S lidmi ti poradím.“

Asgeir se na mě chvilku vytřeštěně dívá a pak se rozesměje. Dílem pobaveně, dílem vyděšeně. A dlouho.

„Kaessi…“ vydechne potom. Jeho pohled se vpije do mého, vím, jak ta věta bude pokračovat, ale hrozně moc to chci slyšet přímo od něj-

„Nenech mě v tom,“ zaškemrá.

Aha. No, taky dobře.

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s