Tak se dívám, co jsem za letošek napsala a co jsem (alespoň sem) vystavila. Hoví si tu dvě povídky. Cože? Dvě? Vždyť mám pocit, že celý rok jsem jen bušila do klávesnice…
No jo. Bušila, jenže většinu té doby to byla novela v hlavní roli s Reine, která momentálně prochází stádiem uležení a zapomínání, abych ji dokázala alespoň trochu objektivně zredigovat. Pak jedna krátká soutěžní věc, která stále padá (až dopadne, neopomenu se pochlubit/vyfňukat) a povídkové pokračování k výše zmíněné novelce, kde se co deset řádků zarážím a dumám, jestli to celé ještě dává smysl.
Taky jsem začala běhat. Někdo tvrdí, že si při běhu spoustu věcí rozmyslí, že má skvělé nápady. Já ne. Já buď donekonečna přemítám nad tím, že běžím jen pár kilometrů a o kolik horší by bylo, kdybych pronásledovala skřety přes rohanské pláně, nebo mi v palici duní If I Die in Battle od Van Canto. Pořád dokola, protože žádná jiná písnička, na kterou jsem si schopná vzpomenout, mi nepasuje rytmem do kroku.
Učila jsem se základy plachtění. (Možná bych měla děj v Leitínu dotáhnout až k mořskému pobřeží?) Fotila jsem. Četla jsem. Mám nového autora na dlouhém seznamu oblíbených spisovatelů. (Byť po Všichni lidé bratry jsou jsem byla hodně na vážkách, jestli zkoušet dalšího Simmela a riskovat, že bude zase šílenější než ten předchozí. Sáhla jsem po Mějte naději a spravilo se to.)
Ale jo, byl to pro mě dobrý rok. Doufám, že pro vás taky.
Přeju, ať je ten další ještě lepší.
Post scriptum: A předsevzetí? Myslím, že trojka psát – kreslit – zúčastnit se literární soutěže z posledního prosince ’15 je pořád k věci. Jedna soutěž ročně. To by mohla být přiměřená frekvence.
Meč, co není ze stříbra 