O pomoc nás nežádali – 10. část

Díváme se za nimi, dokud nám nezmizí za obzorem, a ještě dlouhou chvíli potom. Čaroděj si povzdychne a já se okamžitě začnu topit ve výčitkách svědomí. Galdur je zbytečně v nebezpečí jenom kvůli mně. Jestli nás dopadnou, jestli nás adorští vystopují až sem, bude to moje vina…

Už nekoukám do kopců, zírám na Galdura a třese se mi brada.

„Stárnu a měknu.“ Velitel si postěžuje všeobecně světu a pak se obrátí ke mně. „Pojď, nastěhujem se co nejvíc dozadu a já tu iluzi posunu blíž k nám.“

Poslušně se přesunu co nejhloub do malé jeskyně, posadím se na svoji přikrývku, zády se opřu o studený kámen a sleduju, jak Galdur rozmisťuje amulety a zachytává na nich kouzlo.

„I kdyby se sem někdo díval, uvidí prázdnou mělkou jeskyni. Nemusel by chodit dál,“ vysvětlí mi šeptem, když je s kouzlením hotový. Pak se pozorněji zadívá na mě. „Reine, co se děje?“

„Jsme zbytečně pozadu. Kvůli mně,“ vypravím ze sebe. „Jestli nás adorští hledají, kvůli mně mají mnohem větší šanci.“

Galdur si mě bez hnutí prohlíží tak dlouho, až jsem si úplně jistá, že si vybírá ty nejhorší nadávky a urážky. Pak nevěřícně pohodí hlavou, sedne si vedle mě a obejme mě kolem pasu.

„Reine, ty tele,“ vydechne mi do ucha, „pozadu jsme kvůli tomu, žes nám všem zachránila kejhák. A nejenom to, vzpamatováváš se z toho neuvěřitelně rychle. Torill tvrdí, že po přetížení se málokdo postaví na nohy dřív jak za tři dny, tys třetí den zvládla cestu sem. Jsi neuvěřitelná.“

Při posledním slově se rozklepu. Nejsem si úplně jistá proč. Galdur zvedne ruku a pohladí mě po tváři. Hřeje. Já mu musím připadat studená. Lehce mě od sebe odstrčí a zašmátrá po vlastní dece.

„Měla bys spát,“ prohodí. Zatím to vypadá, že si ležení chystá on. Poslušně se zvednu, roztřepnu vlastní deku, zabalím se do ní a svůj batoh si přitáhnu pod hlavu místo polštáře. Není mi o nic tepleji.

„Myslím, že za stávajících okolností nemá smysl držet hlídku,“ zašeptá čaroděj. „Buď nás najdou, nebo ne. Souhlasíš?“ Když přikývnu, lehne si ke mně a svou deku přehodí přes nás oba.

Otevřu pusu, zamyslím se nad svou prosbou trochu víc a zase sklapnu, což Galdur samozřejmě nepřehlédne.

„Copak?“

Cítím, jak se mi rozpalují tváře. Snad je tu ještě dost šero na to, aby si Galdur nevšiml.

„Chtěla jsem tě poprosit, abys něco povídal. Ale to nás může prozradit. Nic nechci.“

Čaroděj se spiklenecky pousměje. Jeho ruka najde pod přikrývkami moji a pošle mi po kůži lehké doteky magie.

„Takhle nás neuslyší nikdo.“

„Neuslyší, ale co vnímači? I telepatie má své ozvěny, ne?“

„Má, ale slabé. Když jsme u sebe takhle blízko a samotné kouzlo je slaboučké, vážně se nemusíš bát.“

„Dobrá, nebojím se. Tak něco povídej,“ zaškemrám. Galdur trochu zvážní.

„Pořád se mi vrací ten amulet. Co jsme mohli udělat líp. Co se mohlo pokazit. Proč asi adorští čarodějové, které Theodor vychvaluje jako učence, udělali takovou nebetyčnou pitomost.“

„Třeba to byl experiment,“ navrhnu. Cokoli, jen ne ticho. „Třeba ho chtěli hlídat a pak tu sílu použít na nějaké náročné kouzlo. Třeba za to může Frolik, kdyby je nevyhnal ze školy, dávno by se o ten amulet postarali sami a my bychom měli klid.“

„I tak. Do takhle mocného kouzla měli zabudovat omezení. To je otázka základní bezpečnosti, vždycky mít přiměřené hranice.“

„Výborná zásada. Mohl bys ji, prosím tě, příležitostně přednést Anfithě od nás z katedry? Měla bych mnohem jednodušší život, kdyby si konečně zvykla dělat prvotní experimenty v dostatečně malém měřítku.“

„Anfitha… počkej, nebyla to ta, jak jí onehdy v laboratoři něco bouchlo?“

„Ne že by to neznělo jako naše Anfi, ale bouchá to u nás častěji, budeš muset být trochu konkrétnější.“

Galdur začne probírat všechna nepovedená kouzla, která si za poslední dva roky ze školy vybavuje, a moje reakce potřebuje čím dál míň. Ani nevím, kdy vlastně usnu a kdy se proberu. Galdur pořád udržuje telepatické spojení, ale nic mi nevykládá, jen si něco pobrukuje. Slunce září pod jiným úhlem.

„Lepší?“ zeptá se, když si všimne, že jsem vzhůru. Jen spokojeně přikývnu a on se usměje.

Ležíme tak beze slova pořádně dlouho, když se ozve cizí hlas.

„Támhle je jeskyně, vidíte? A támhle. A ten převis tam. To by byly skvělý skrýše. Jdu se podívat, kryjte mě!“

Galdur ztuhne, mě strach ochromí jako loutku bez provázků.

„Buď tiše,“ napomene mě, než přeruší kouzlo. Moji ruku nepustí. Možná by rád, ale držím ho tak pevně, že mě ani pustit nemůže.

Snažím se dýchat co nejpomaleji, nejmělčeji, nejtišeji, jak jsem schopná. Jen se nepohnout. Ničím nezašelestit. Už slyším kroky. Prudké oddechování. Vidím siluetu proti obloze a musím vybičovat své sebeovládání, abych se nepohnula. On mě nevidí. Chrání mě iluze. On mě nevidí.

Adorský voják udělá dva kroky dovnitř jeskyně. Už je za místem, kde byla ráno Iwarova clona. Ta Galdurova je dál, ještě drží, ještě nás kryje. Nesmím nás prozradit. Nesmím ani dýchat. Copak můj život, teď na tom závisí i Galdurův život. Nechci ho mít na svědomí. Nechci, aby nás chytli krčící se v doupěti jako vyděšená zvířata. A hlavně nechci pustit čarodějovu ruku. Nikdy.

Voják drží v ruce hůl. Zčistajasna s ní švihne a koncem udeří do skalní stěny nad mou hlavou. Cítím, jak sebou Galdur cukne leknutím.

„Chmm.“ Voják si nespokojeně odfrkne a vyjde zase ven. „Tady nic,“ zavolá rozladěně. „Jdu dál.“

Podle zvuků obchází, obhlíží a holí oťukává celé okolí. Trvá to nesnesitelně dlouho. Ale nakonec na něj zavolá kdosi další.

„Nech toho, Bryne.“ Ozvěna nám to ještě několikrát zopakuje. „Vzdej to. Už jak dlouho jsme neviděli žádné stopy. Museli někde odbočit. Pojď, vrátíme se, než padne tma.“

Voják zvaný Bryn ještě chvíli bloumá kolem, ale nakonec se podřídí a zmizí.

Ještě pořádně dlouho trvá, než se odvážíme pohnout byť jen prstem.

„Musel jsem někde špatně zamést stopy.“ Když Galdur obnoví magické spojení, zní provinile.

„To nevadí. Už jsou pryč. Nenašli nás. Všechno je v pořádku.“ Přikazuju si pokračovat, vyslovit něco z myšlenek, které se mi proháněly hlavou, když kolem obcházel nepřítel, ale nedokážu to. Ani telepaticky. Jsem zbabělec.

„Jestli ovšem jsou vážně pryč,“ zapochybuje Galdur. „Musíme o nich říct Aisling, až se vrátí.“

Přikývnu. Ze zmatku myšlenek v hlavě se přiměju poslat telepatickým spojením jen jednu.

„Nevíš, proč mlátil tou holí do skály?“

„Ověřoval si, že to není iluze, která by skrývala větší prostor. Máme štěstí, že se nedíval pořádně, stačilo mu, že trefil poctivej kámen. Kdyby si všiml, že mu konec hole zmizel…“

Dodatečně mě oblije hrůza. Ještě že tu byl stín, ještě že se ten voják díval stranou, ještě že už dneska praštil do stovek kamenů a už se nesoustředil… Ještě dlouho mi hrůza svírá krk.

Když konečně padne tma, náš strach poleví natolik, abychom se odvážili vstát. Galdur si jde na chvíli protáhnout nohy, dívá se na noční oblohu a ani slovem nenaznačí, o čem přemýšlí. Já si opakuju pořád dokola, že musím hlavně odpočívat, abych zvládla cestu do Dhamsy, a čím víc na to myslím, tím unavenější si připadám.

Alespoň už nemám na svědomí celou partu. Už jen Galdura a Aisling. Bozi dobří. Kde je to jídlo, co po mně Ais hodila?

Popadnu balíček, který mám nejblíž, a roztřesenýma rukama ho začnu rozbalovat. Když tkaničky konečně povolí, do nosu mě praští sladká vůně a s ní pár vzpomínek. Sedím na táře v Aislingině lékárně a místo abych jí vyřídila vzkazy a varovala ji před chystanou válkou, mám pusu plnou lékořice.

„Čemu se směješ?“

„Dáš si lékořici?“ Natáhnu ruku s plátěným sáčkem ke Galdurovi, kterého přilákalo zpátky moje vyprsknutí.

„Lékořici?“ Čaroděj si pár kousků vezme a podezíravě je očichává. „Proč by někdo nosil jako zásoby na výpravu sladký dřevo?“

„To je Aisin soukromý žertík.“ Dál to nerozvádím, nespouštím z Galdura oči a doufám, že ho napadne přejít z běžného rozhovoru zase na telepatii. Mám smůlu.

Strach z adorské hlídky se nás pořád drží. Galdur se v komunikaci omezí na pár zdvořilostních poznámek a pak mi přikáže, ať spím. Ani ráno se to nelepší, buď dřímá, nebo upřeně zírá před sebe a nad něčím zuřivě přemýšlí. Nakonec mám pocit, že bude nejjednodušší celý tenhle den zaspat, a docela se mi to daří. Spát, jíst a občas se ujistit, že Galdur je pořád vedle mě. K večeru si začnu absurdně přát, aby se vrátila Aisling, i když vím, že to neudělá. I kdyby byla poblíž, z principu nepřijde přenocovat k nám. Snad dorazí ráno.

Tma mě tentokrát neuspává, to mám za to, že spím přes den. S východem měsíce jsem dokonale bdělá a na chvíli se vymotám z přikrývky, abych se trochu rozhýbala. Galdur mi podá tmavý plášť, který měl zmuchlaný pod hlavou místo polštáře.

„Vezmi si ho. Máš světlý oblečení,“ napomíná mě šeptem. Zvednu si ruku před oči. Čaroděj má pravdu, světlé plátno je ve tmě vidět skoro jako lucerna. Vyklepu plášť od písku, pečlivě se do něj zabalím a vykročím skrz iluzi ven.

Měsíc je za vrstvou mraků vidět jen matně, místy ale zahlédnu kousky oblohy plné hvězd. Díry v mracích se pohybují, mění tvar, nedokážu poznat jediné souhvězdí ani odhadnout světové strany.

Ale alespoň se udržím na nohou.

Opřu se o studenou skálu a pomalu, zhluboka dýchám.

Schovávám se v horách před adorskou armádou, která se mě snaží zatknout za čarování coby závažný trestný čin.

Před čtvrt rokem jsem celé dny vařila dokola ty samé lektvary, sestavovala účetnictví katedry, navigovala Anfithu úskalími spořádané vědecké práce a občas chystala Tarmovi večeře. Zvrtlo se to rychle.

A vlastně mi to vůbec nevadí.

Zavřu oči a nechám myšlenky, aby si vířily, jak se jim zachce. Rozhovory s Galdurem. Hladký kámen amuletu v dlaních. Držela jsem v ruce sílu, která by mě dokázala změnit v obláček červené mlhy. Bráníme se adorským. Kouzla nejsou tak mocná, jak si je lidi často představují… pokud čaroděj nemá k dispozici zdroj síly. Amulet. Nebo, pokud je jako já, cizí životní energii.

Vytřeštím oči do tmy.

Oni mi ten blok nasadí znovu. A tentokrát silnější. Nikdo nechce mít ve městě nekromanta bez kontroly.

Vracím se zpátky do úkrytu. Už se nepohybuju pomalu a neslyšně. Několikrát uklouznu, tápu po opoře, hlasitě oddechuju.

Galdur stojí před maskovací clonou a okamžitě mě popadne za ruku.

„Co se děje? Je tu někdo?“

„Ne. Promiň. Nic se neděje.“ Čaroděj trochu povolí sevření a udělá pár kroků dozadu. Nechám se vést. „Jen mi až teď došlo, že hned, jak se vrátím do školy, mi ten amulet nasadí znovu.“

Galdur se na mě vážně zadívá a pomalu přikývne.

„Pravděpodobně.“

Na svou deku spíš spadnu, než že bych si lehla. Přitáhnu si k tělu Galdurův plášť, cípy své přikrývky, cokoli, abych odehnala zimu, která se do mě zakousla, ale marně. Stočím se do klubíčka a schovám obličej pod paží. Alespoň neukázat, že brečím.

„Reine…“ Galdurova dlaň mi sklouzne po vlasech, zastaví se na rameni, takže teď velitel zaručeně ví, že zase řvu, a pokračuje někam na boky. „Já si dokážu představit, že je to neskutečně protivný a obtěžující, ale žilas tak deset let. Zvládneš to zas.“

„Ale jo,“ zmůžu se na odpověď. Část mé mysli vříská, proč musím zrovna já mít takovou zatracenou smůlu, část se zhrozeně ušklíbá, odkdy že já potřebuju utěšovat, a ždibec se nerušeně raduje, že mi Galdur hádá alespoň o pár let míň.

„Je ti zima?“ Čaroděj nečeká na odpověď, lehne si těsně za mě a volnou rukou mě lehce obejme. Kmitne mi hlavou, jestli bych mu neměla poděkovat, ale než si to rozmyslím, veškerá alespoň trochu vhodná doba pro díky uplyne.

„Já jsem hrozně moc chtěla čarovat,“ odhodlám se místo toho. „Těšila jsem se, až se ve škole konečně dostanu dál, až mě naučí, jak léčit na počkání a bořit hradby.“ Galdur má sice dost slušnosti, aby se mé naivitě nedivil nahlas, ale neubrání se pobavenému odfrknutí. „Já vím, že to není tak snadný. Ale stejně jsem hrozně chtěla zjistit, co dokážu.

A pak mě poslali do Leynaru, já tam vyfasovala ten zpropadenej řetízek a musela jsem pak školu dodělat. Chápeš to? Donutili mě absolvovat všechny přednášky, veškerou teorii, aby mohli říct, že poslali do světa čarodějku s dokončeným vzděláním. Žárlila jsem na každýho, koho jsem ve škole potkala, protože oni čarovat mohli. Nikdy jsem se z toho pořádně nevzpamatovala, ani když jsem si pak našla práci v klášteře, abych s čaroději nepřišla do styku. Tam jsem zjistila, že ten amulet dokážu přetlačit, a začala jsem cvičit. A teď dostanu silnější amulet a budu v háji, jako ve dvaceti ve škole…“

Galdur na to nic neřekne, jen jeho ruka mi nepřestává kreslit po zádech vlnovky.

„Spi,“ navrhne mi nakonec. Cesta bude náročná.“

„Spala jsem celý den,“ zaúpím.

„Alespoň to zkus.“

Mám pocit, že musím z hlavy dostat alespoň něco, jinak mi pod náporem myšlenek snad praskne. Obrátím se tak, abych Galdurovi viděla do obličeje, a v duchu si spílám do mizerných zbabělců.

„Galdure…“ Ve tmě těžko říct, ale přísahala bych, že mi zírá do očí. „Díky, žes mě tu nenechal.“

„Já tomu tady velím, nemůžu nechat svůj tým v maléru.“

Nemůže nechat svůj tým v maléru. Samozřejmě. Co jiného jsem čekala. Reine, ty naivko. Hlavně se nezačni zase klepat, nebo ještě něco horšího.

„I tak. Díky.“ Telepatie má alespoň tu výhodu, že i když mám v krku knedlík a ucpaný nos, Galdur to nepozná.

Budu rád, až se vrátí Aisling,“ přemítá. „V Dhamse budeme přece jen bezpečnější. Doufám, že dorazili v pořádku. Fakt je, že na pohled bych to do té holky neřekl, ale udělala na mě celkem dobrý dojem.“

Nezmůžu se na lepší reakci než neurčité zabručení.

„Pochopil jsem, že se znáte, ale nezdálo se, že se nějak rády vidíte.“

„V tom máš pravdu.“

„Cos jí provedla?“ zajímá se velitel.

Pečlivě se soustředím na nezaujatý, lehký tón.

„Zkusila jsem svést Theodora.“

„A jak to šlo?“

„Blbě.“

Galdur se roztřese špatně potlačovaným smíchem.

„Vlastně bych měl být asi rád,“ zamyslí se, když se uklidní natolik, že znovu dokáže klidně ležet. „Nebo…“ Pauza je dost dlouhá na to, abych se začala bát pokračování. „Nebo je někdo další, na koho to zafungovalo?“

Nutím se ke klidu. Nádech. Výdech. Myslí to Galdur tak, jak to zní?

„Jeden se našel, ale už dávno to fungovat přestalo. Zjevně se se mnou nedá žít,“ konstatuju. Snad zním nevzrušeně. Snad alespoň není cítit moje panika.

„Tomu se nechce věřit. Můžu to vyzkoušet?“

Zírám na něj s otevřenou pusou. Celé večery přemýšlím, co vlastně znamenaly ty dvě noci v Rogze a jestli si od nich mám slibovat něco víc. A on předvede tohle.

Seber se, čarodějnice mizerná. Rogha je jedna věc, ale tohle mu jen tak nedaruju.

„Jestli na to máš nervy… alespoň si tentokrát nebudu vyčítat, že jsem zničila hodnýho kluka.“

Na kratičký ošklivý okamžik se bojím, že jsem to přehnala. Ale pak se Galdur opře o loket, aby se nade mě mohl naklonit, a volnou rukou mi odhrne vlasy z obličeje za ucho.

„Ne, o to se vážně bát nemusíš,“ ujistí mě. A pak se jeho rty ocitnou na mých, jeho ruce pod mou košilí, já mu to oplácím, zbavuju se deky a pláště, protože najednou je mi horko, Galdurova kůže mě pálí do dlaní.

„Ne,“ vydechne tiše. Ucuknu od něj jako opařená. Co jsem provedla?

Galdur natáhne ruku a pohladí mě po tváři.

„Reine, ta iluze je jen vizuální, zvuk nezamaskuje. Říkám to strašně nerad, ale něco si budeme muset nechat na jindy.“

Se svítáním zíráme k obzoru a čekáme, jestli se ukáže Aislingina silueta. Den na cestu do Dhamsy, druhý pro pochod zpátky, s trochou štěstí by to mělo vyjít. A pro jednou tu trochu štěstí máme. Zaklínačka na sebe ani nenechá dlouho čekat. Nejspíš jí taky byla nad ránem ukrutná zima. Pokud mi paměť slouží, Ais měla vždycky po ruce pořádně teplé ponožky navíc. Oddechnu si a nacpu svých pár švestek do batohu, abych nezdržovala. Galdur zruší iluzi a sahá po Aisling telepatií. Nejspíš ji prosí, aby obhlédla okolí, protože náš úkryt lékárnice mine bez povšimnutí a zamíří do adorského vnitrozemí.

Bojím se, že všechno to odpočívání bylo k ničemu, že se složím, hned jak cesta začne stoupat. Bojím se toho tolik, že do posledních doušků vody zamíchám štědrou dávku svého výzkumného materiálu. Roztok je odporně hořký. Nebýt toho strachu a zároveň víry, že ze mě gaha dostane potřebnou sílu, nepřinutila bych se ten hnus vypít, ale teď to považuju za svou nejlepší možnost.

„Budu muset těm lidem platit víc,“ ošklíbám se. Pachuť gahy mi ještě dlouho zůstává na jazyku. „Jak tohle může Aisling pít dobrovolně?“

„Co jak můžu pít?“ Zpoza kamenné stěny se vynoří jen Aisina hlava, zvědavě nakukující do jeskyně. Galdur zvedne svůj batoh a naznačuje, že bychom neměli ztrácet čas. Vykročím za ním.

„Výtažek z gahy,“ odpovím Ais. „Pořád pracuju na stejném výzkumu. Trochu jsem si vzala s sebou, kdyby se náhodou hodil…“ Rezignovaným gestem naznačím, že se současným vývojem událostí jsem nepočítala.

„Copak, moc hořký?“ ušklíbne se zrzavá lékárnice. Netěší mě to, ale nemůžu než přikývnout. „Tak sis to namíchala moc silný. Pojď, to rozchodíš. K nejbližšímu prameni je to kus cesty a ty se budeš potřebovat napít.“

Galdura náš rozhovor zaujme, srovná s Aisling krok a začne ji zpovídat ohledně gahy i všech možných dalších bylin, se kterými zaklínači pracují. Já mám zatím co dělat, abych se udržela v pohybu. Srdce najednou cítím až v krku.

Co to bylo za zvuk? Je někdo za námi? Rozhlížím se, pečlivě zkoumám každý stín, ale nic podezřelého nevidím. Zdálo se mi to? To si taky nemyslím. Tak co to, do háje, bylo?

„Kdes říkala, že je ten pramen? Vážně bych se napila,“ prohodím co možná klidně k Ais, která mě pozoruje. Nevím, jestli mi na to skočila. Jen ukáže před sebe. Cesta konečně klesá a asi uprostřed svahu vidím zelené chomáče kdovíjakých travin. Odhodlaně vykročím k cíli, špatně šlápnu a seknu sebou na hrbolatou skálu. Okamžitě ze sebe vychrlím všechny nadávky, které mě napadnou, ale stejně nepřeslechnu, co Ais šeptá Galdurovi.

„To s ní dělá ta gaha. Nervozita, nesoustředění, možná ji krapet neposlouchají svaly. Nic s tím nezmůžeme, tělo si musí poradit samo. Většinou to trvá tak šest, osm hodin.“

„Osobní zkušenost?“ Slyším Galdurovi v hlase ten jeho pobavený úsměv. Proč teď? Proč na Aisling? Po letech se mi vrátí, co jsem zkoušela na Theodora? Věděla jsem hned, že tu Aisling nechci, zatraceně.

„Samozřejmě.“ I zaklínačka se křivě usmívá. „Všechny nás tím ve škole párkrát předávkovali, abychom měli odhad, co to s námi dělá.“

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice "O pomoc nás nežádali". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.