O pomoc nás nežádali – 11. část

Nemám tušení, kdy jsme přešli dhamskou hranici. Ani kde to vlastně bylo. V uších mi hučí, těžko se mi dýchá, každý šramot v okolí mnou trhne. Už nás našli? Naplno si uvědomím, že už nejsme v horách, teď nás cesta vede mírnějšími, zalesněnými kopci. Tolik možností, kde se můžou schovávat vojáci. A čarodějové. Teď jsme přece v Dhamse, ne? Tady už se za magii nestřílí, tady na ni mají vlastní školu. Den cesty. Hlava mi to nebere.

Doufám, že má Ais pravdu a je to jen tím neřádstvem, které jsem ráno spolykala.

„Přestala bys laskavě tak hnát?“ Galdur prudce oddechuje. To jdu tak rychle? Není možná. Takhle chodím normálně.

„To už nemá cenu.“ Aisling vypadá úplně v pohodě. Ani se nesnaží odlehčit ramenům od popruhů batohu. Já věděla, že na mém pochodu není nic zvláštního. „Jsme skoro doma. Míli, ani ne. Nech ji běžet, jestli chce.“

Běžet? Na to svým nohám dost nevěřím, ještě bych sebou zase praštila. Ale jestli máme úkryt tak blízko, proč postáváme uprostřed lesa, úplně nechránění, jako báječný cíl? Jestli se oni dva chtějí nechat zajmout nebo zastřelit, budiž jim přáno, ale já se hodlám dostat co nejdřív do bezpečí. Vykročím po cestě dál. Galdur zaúpí.

„Zajímalo by mě, kolik toho vlastně vypila,“ prohodí Aisling.

Projdu jen dvěma zákruty cesty, než se přede mnou otevře výhled na malý domek se zdmi z kamene. Za jedním z oken zahlédnu pohyb. Výborně, někdo hlídá. Tolik se mi uleví, že na plácek přede dveřmi vážně skoro doběhnu.

V okamžiku, kdy se za těmi dveřmi ozvou cizí kroky, udělá má úleva kotrmelec. Co když vůbec nestojím před správným stavením? Co když ty dveře neotevře provinilý a k Aisling loajální zaklínač, ale adorský voják? Dhamský voják? Kdokoli, kdo si myslí, že svět by byl beze mě lepší?

Zatnu zuby. Umím se ubránit. Galdur tvrdí, že bez blokačního amuletu bude každé moje kouzlo nečekaně silné. Samozřejmě že se ubráním. Tak pojď!

Dveře se rozletí a zpoza nich se vynoří vysoký, rozložitý muž s tmavými vlasy v ohonu.

„Co jsi zač?“ vyštěknu.

„To se ptám já tebe. Ty stojíš na mým dvoře,“ odtuší majitel domu nevzrušeně. Vůbec nemám chuť mu odpovídat. Prsty prohrábnu vzduch a vím, že když budu chtít, dokážu ho smést k zemi, než se zmůže na další slovo.

„Lachu!“ Aisin hlas se ozve kdesi za mnou. Když se soustředím, slyším i její blížící se kroky. „Právě hovoříš s koňskou dávkou Follasu v podání Reine Laragh z Acadaemie. Kdybys to dokázal ignorovat a sehnat jí něco k pití, to by od tebe bylo šlechetný.“

Zaklínač mi předvede zuby v pobaveném úšklebku a pečlivě si mě prohlíží. Přímo cítím, jak se jeho pohled zastaví na mé nervózní grimase, třesoucích se rukou, na rychle se zvedajícím hrudníku.

„Follas? Holka zlatá, tys dopadla. Aisling zapomněla, že nenalejvá kolegyni z Institutu?“

„V tomhle jsem nevinně,“ ohradí se Ais. „Reinuš je alchymistka, fušuje nám do řemesla a takhle to končí.“

„Já to říkám pořád, nesahejte mi na zásoby, nesahejte mi na zásoby, nesahejte mi na zásoby. Poslechne někdo? Neposlechne. A pak se diví,“ rozumuje zaklínač.

„Copak, copak?“ zajímá se Aisling a ohlédne se přes rameno. Mezi stromy už se vynořil i Galdur. Nevypadá nadšeně.

„Ale přiletěl sem minulej tejden hajnej z Lonnachtu, že prej co jsem to jeho klukovi dal – že pobíhá po domě a za každým rohem vidí běsy. Stopil mi dávku Scathu, troup jeden.“ Zaklínač se otočí a odchází do domu. Tmavý ohon se za ním pohupuje, jak nesouhlasně kroutí hlavou.

Aisling se narovná od přezek na botě, které si rozepínala. Zdá se mi, že z metod svého kolegy není nikterak nadšená ani ona.

„Takže tady přespíme?“ Galdur si podezíravě měří domek. A to ještě neviděl majitele. Vzápětí mě obklopí magie. „Jsi si tím jistá?“

Než se stihnu ohradit, že se nemá ptát mě, ozve se mi hlavě Aisina odpověď.

„Naprosto. Lachlan na autority odjakživa kašle, záleží mu jen na tom, co si o věci myslí on sám. Vysvětlila jsem mu, že jste měli v Adoru důležitý úkol, který se vévodovi nelíbil. Pomoct vám je pro Lacha věc osobní hrdosti.“

„Říkalas, že na něj něco víš,“ dožaduje se Galdur. Ais si povzdechne.

„Kdyby šlo vážně do tuhýho, můžu mu pohrozit, že prásknu Institutu, jak ve skutečnosti vypadal jeho lov na ampleiury v paláci v Dhamse. A taky jak zachází se zásobami lektvarů. Ale neudělám to.“

„Protože on ví něco na tebe.“

„Proto ne. Proto, že Lach svou práci dělá dobře. A lacino. Kdo si nemůže dovolit jít pro pomoc na Institut, ten skončí u Lachlana. Jsou šelmy, na který si nikdo jiný netroufne. Lach má na kontě stovky zachráněných životů. Nikomu ho udávat nebudu.“

„Bohové, koho mi to jenom připomíná,“ zaskuhrá Galdur. Zaklínačka tázavě zvedne obočí, ale čaroděj to naštěstí nerozvádí dál.

„Pojďme dovnitř,“ zaškemrám. Vážně si připadám hrozně na ráně. Ais ostře přikývne, na nic nečeká a odkráčí. Spěchám za ní.

Ve světnici s krbem u ohně spokojeně posedávají kolegové. Tegyd nekašle. Iwar a Torill vypadají stejně při síle jako při poradách doma v Comharu. Než kdokoliv z nás stihne pronést jediné slovo na pozdrav, mé pozornosti se dožaduje zaklínač Lachlan. Popadne mě za rameno a bez diskuzí odvleče ke stolu, na kterém stojí džbán s vodou a tři jablka.

„To sníš a vypiješ. Hned,“ přikáže. „A pak mi pomůžeš štípat dřevo.“

Jeho hlas nepřipouští odmlouvání a moje rozklepaná mysl se na něj stejnak nezmůže. Takže se poslušně posadím a zahryznu se do jablka.

Všechno mě bolí.

Ležím na podlaze v místnosti, kterou Lachlan zřejmě využívá jako skladiště, zpoza zavřených dveří slyším, jak si pán domu tiše povídá s Aisling, Galdur oddechuje vedle mě. Nedokážu myslet na nic jiného, než jak mě bolí celé tělo. Lachlan mě přiměl několik hodin štípat a nosit dříví. Bylo příjemné konečně mít na čem vybít všechnu nervozitu, strach, vztek, všechnu přebytečnou sílu, kterou ze mě gaha vytáhla. Ale namohla jsem si tím každý sval v těle.

Kamenná dlažba, na které ležím, není úplně rovná. Zaklínač zřejmě nepředpokládal, že tu někdo někdy bude spát. Obrátím se na bok a i ten jednoduchý pohyb mě přinutí zasyčet bolestí.

„Už je ti líp?“ zašeptá Galdur.

„Přijde na to, v kterém ohledu,“ vydechnu. „Ale už mnou alespoň nemlátí ta gaha.“

Lehounká vlna síly, a místnost se rozsvětlí. Galdur nesoustředí světlo do jednoho místa, nechává kouzlo vlnit se vzduchem a slabě zářit.

Vím, že se chystám udělat pitomost, ale neodolám. Uměla jsem podobný trik, když jsem na někoho chtěla zapůsobit – plamínky ze špiček prstů. Iluze by taky neměla zbourat Lachlanovi dům nad hlavou, kdyby se mi vymkla z rukou.

Vystrčím ruku zpod deky, soustředím se na energii, která mi koluje v krvi, a dovolím jen té nejmenší špetce, aby se mi rozsvítila na dlani.

Vypadá to spíš jako bych držela hrst rozžhavených uhlíků, ale rozhodně je to mnohem blíž kýženému výsledku než magické katastrofě. Opatrně pošlu do kouzla další energii. Světlo se mi vznese z dlaně a začne zběsile poletovat po místnosti. Galdur se pobaveně usmívá. Leknu se a nechám kouzlo rozplynout.

„Ty si nemyslíš, že riskuju?“

„Když jsi unavená, jsou slabší i tvoje kouzla. K tomu jsi opatrná, protože nejsi hazardér, a iluze by potřebovaly vážně hodně síly na to, aby napáchaly nějakou škodu. Takže ne, myslím si, že si chceš jenom trochu pohrát, než zase dostaneš řetízek s blokem.“ Galdur pošle do vzduchu další várku světel. Rozhodnu se vzít to jako pobídku. Jestlipak bych zvládla zelené světlo? A fialové?

Postupně se lepším. Dovedu se soustředit, uchopit menší množství síly, líp rozumím kouzlu a dokážu ho ovládat. A ohromně mě to baví.

Protože tohle, zatraceně, tohle mě na čarodějnictví lákalo. Jen zvednout ruku a stvořit před sebou, cokoli si zamanu. Teď zvedám ruce a v Lachlanově mizerném přístěnku stavím ze světel hradby, zámky, nechám vyrůst lesy, ve světlech se mihne kůň v trysku. Galdur chvílemi doplňuje moje iluze, chvílemi se jen dívá a hlavou se mi opírá o rameno.

Jsem horší než děcka, která se naučila svůj první pyrokinetický trik. A je mi to úplně jedno.

Rozevřu dlaň, aby přede mnou vyrostla rozkvetlá louka. Samotnou mě zarazí, když se uprostřed květin objeví dvě nezřetelné postavy, ale zároveň vím, že do tohohle obrazu jaksi patří. Udržuju kouzlo, volnou rukou hledám Galdurovu dlaň a hlas, který se ozve z vedlejší místnosti, mě nepoleká ani tolik, aby iluze zakolísala.

„Ty, Ais? Co myslíš, že tam vyvádí?“

Nemyslím, že Lachlan mluví o kolezích, kteří spí v jeho ložnici. Usměju se. Jestli teď oba zaklínači napjatě sledují škvíru pode dveřmi, tak ať mají na co koukat. Pošlu do kouzla další dávku síly, obraz se mění, iluze květin mizí, světlo září rudě…

„Nemám nejmenší tušení.“ Aislingin hlas zní nevzrušeně. „Ale oheň to není, kdyby něco rozbili, tak bys to slyšel, takže bych řekla, že to mají pod kontrolou.“

„Čarodějové jsou neskutečně divní lidi,“ usoudí Lachlan. „A zaklínači taky,“ dodá po chvilce s náznakem smíchu v hlase.

„Na divný lidi,“ pronese slavnostně Ais a pak už je slyšet jen klepnutí dvou keramických kalíšků.

Otřásá mnou Galdurův smích. Naposled zvednu ruku, abych světla přiměla snést se k zemi v podobě sněhových vloček, a pak čaroděje obejmu.

Ani nevím, co jsem čekala od cesty Dhamsou. Vážně nevím. Připadá mi úplně samozřejmé, že nám ráno Lachlan přivede koně a přikáže, ať se cestou nezamotáme do žádných potíží.

Ais nás vede málo používanými stezkami v podhůří, budí nás za svítání a nedovolí sesednout, dokud je dostatek světla na cestu. Třetí den odpoledne klesáme dlouhým úzkým průsmykem a míříme za zapadajícím sluncem, které občas probleskne mezi stromy. Sluneční světlo už se barví do červena, když stromy začnou řídnout. Aisling zastaví svého koně a počká, než ji dojedeme všichni.

„Je tu jenom malá stráž, ale je tu,“ upozorní Galdura a ukáže na malý hrad, který střeží ústí průsmyku. „Těžko říct, jestli se náhodou Ador nerozhodl poslat hlídky až sem.“

Velitel přikývne.

„Jeď,“ vybídne zaklínačku. „Ať tě zbytečně nezatáhneme do potíží. Až budeš v pořádku za hranicí, zkusíme to my.“

Aisling vděčně kývne.

„Moc se ale nezdržujte. Obvykle zavírají bránu se západem slunce, tak ať tu nemusíte přespávat.“

„Díky, Aisling,“ pronese Galdur a v podobném duchu se vyjádří i zbytek party. Já ze sebe nedostanu slovo, jen jaksi pokývnu, ale Aisling se mi pečlivě vyhne pohledem.

„Hodně štěstí,“ popřeje nám zaklínačka a pobídne koně do kroku. My sesedneme a nevíme nic lepšího, než se porůznu opřít o stromy a vyměňovat si nejisté pohledy. Iwar se nakonec vydá směrem, kterým odjela Ais. Když se vrátí, hlásí, že naše průvodkyně prošla kolem strážního hradu. Je za hranicí. V Comharu.

Doma.

„Tak, a teď my,“ velí Galdur.

Nasedneme a v napjatém tichu míříme po cestě dál, skrz pomenší osadu na dlážděné prostranství přes hrádkem.

Dhamští pohraničníci nám obřadně zahradí cestu zkříženými halapartnami. Galdur pozdraví, sesedne a doprovodí naše dokumenty stručným vysvětlením.

A oni nás pustí. Jednoduše si pročtou naše povolení, přelétnou nás pohledem a ustoupí z cesty.

Otupělá úlevou pobídnu koně, aby překonal těch posledních pár délek k hraniční čáře, vysázené ze světlých dlažebních kostek.

Jsem doma.

Všichni jsme doma. Živí. A úkol jsme splnili.

Aisling na nás čeká právě tak z dohledu pohraničníků a potměšile se usmívá.

„Ještě někdo je toho názoru, že si zatraceně zasloužíme horkou koupel a pořádnou postel?“ Setká se s pěticí více či méně nechápavých pohledů, takže to musí vysvětlit blíž. „Máme jen pár mil do Fulthy. Schází se tam obchodní stezky. Je velká šance, že najdeme slušný nocleh, jsou připravení na cestovatele, a se strážemi u bran se většinou dá docela mluvit, aby nás pustili do města po soumraku. Ptám se ještě jednou, jste taky toho názoru, že si to zasloužíme?“

„Ale asi jo,“ zamumlá Tegyd. Víc z nás Aisling nedostane. Obrátí oči v sloup.

„Vpřed. Směr Fultha. Ať se vám to líbí nebo ne,“ přikáže.

Posledních pár dní cesty si připadám jako ve snu.

Aisling, která nás provedla horami o vodě, plackách a noclezích pod smrkem, táhne Comharem od hostince k hostinci a zjevně si užívá, když jí někdo přinese jídlo až na stůl. S Galdurem to musí mít domluvené, protože velitel se nevzpouzí a klidně na závěr cesty utrácí zbytek přidělených peněz.

Jenže ani to nestačí. Příliš brzy se proti obloze vyrýsuje silueta Castelgrande a já si uvědomím, že mám strach. Vracím se sice se splněnými úkoly, jak zneškodněním nebezpečného amuletu, tak výzkumem adorských zásob, ale bez bloku na krku. Jako volná nekromantka. Nemám nejmenší tušení, jak na to bude reagovat Blanche de Lestate, o zbytku školy nemluvě.

Do západu slunce ještě pár hodin zbývá, když přijíždíme do Castelgrande a směrujeme koně ke škole.

„Tomuhle se vážně těžko věří,“ vydechne Iwar. Skoro láskyplně pozoruje zdi porostlé psím vínem a školní bránu. „Vracíme se celí.“

„Nepřestávám se divit od chvíle, kdy jsme překročili hranici,“ ujistím ho podobným tónem.

Před branou sesedneme. Ais prohlásí, že koně dostane zpátky k právoplatným majitelům, a vyloudí od čaroděje ve službě pořádný kus provazu, aby si dokázala odvést celé stádo. Ani nevnímám, co říká na rozloučenou. Dívám se průchodem na školní nádvoří, kde se rozrůstá skupinka studentů zírajících pro změnu na nás. Uvědomuju si, že některý z nich pravděpodobně upozornil Blanche, a usilovně si přeju, aby se konečně ukázala. Ať alespoň vím, na čem jsem.

Téměř si neuvědomím, že kolegové prochází kolem mě a míří průchodem na školní nádvoří. Probere mě až Galdurova ruka, lehké šťouchnutí do zad. Vykročím taky. Ať se stane cokoli, měla bych zůstat se svým týmem.

Tegyd v čele zamíří k ubytovacímu křídlu a všichni ho bezmyšlenkovitě následujeme. Nedojdeme ale ani do půlky nádvoří, když vrznou panty a do cesty nám skoro vběhne Blanche de Lestate.

Každého z nás si po řadě prohlédne a pak si dovolí vítězný úsměv.

„Gratuluji,“ rozzáří se. „A děkuji. Za všechny, kterých se to týká.“

Přistoupí k nám blíž a s každým prohodí několik vět. Galdura se přeptá na splnění úkolů, Iwara na to, jak přesné byly naše odhady situace. Tegyd vypráví o zničených polích, Torill shrne, jaké následky mělo zničení amuletu. Pak se Blanche dostane ke mně. Podá mi ruku a ten dotek stačí, aby se zarazila. Nejistým a jaksi omluvným pohledem mi zabloudí na krk. Úmyslně jsem si rozepnula košili, aby se nemusela vyptávat. Abych to téma nemusela načít já.

Rektorka zvedne pohled zpátky k mému obličeji a v očích má otázku.

„Silové přetížení,“ řekne tiše Galdur, než se zmůžu na slovo. „Po… vyřešení problému. Reine měla relativně slabý amulet, takové moc nevydrží.“ Přísně vzato nelže, přesto dokáže navést velmistryni úplně špatným směrem. Takhle to zní, jako by se mi řetízek na krku rozskočil bez vlastního přičinění. Přísahala bych, že se Blanche uleví.

„Reine…“ hlesne a zrudne rozpaky.

„Musím dostat jiný,“ přikývnu, abych jí to ulehčila. Je mi jí skoro líto, když vidím, jak si oddechne.

„Reine, vážně mě to moc mrzí,“ šeptá rektorka.

„Ale jinak to nejde. Nesmí se to dít, já vím. To je v pořádku.“ Hlavně nesmí padnout slovo nekromacie, o takové pozdvižení nestojíme ani jedna.

„Já… hned seženu někoho z runové…“

„Zítra,“ zasáhne Galdur. „Zítra to stačí. Za jeden večer nic provést nestihne.“ Blanche uvažuje. Čaroděj vidí šanci a útočí dál. „Dohlédnu na to, aby se v pořádku vrátila, nic se nestane. Ale alespoň jednu noc ji nechte v klidu se vyspat.“

Velmistryně Blanche de Lestate kapituluje pod upřeným pohledem nevysokého, vyhublého čaroděje. Kdyby nešlo o mou budoucnost, s chutí bych se tomu výjevu zasmála.

„Zítra,“ přikáže.

„Zítra,“ potvrdí Galdur, vezme mě za ruku a vede mě zpátky ke školní bráně.

Beze slova projdeme městem až k mému bytu. Musím se chvíli hrabat v hloubi batohu, než najdu klíč, ale pak konečně odemknu trochu zatuhlý zámek a vkročím do chodby.

Doma. Konečně jsem vážně, doopravdy doma.

Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že Galdur zůstal stát přede dveřmi. Obrátím se k němu.

„Neslíbils, že mě budeš hlídat?“

„Slíbil.“ Galdur mávne rukou na znamení, že slib nic neznamená. „Věřím ti. Nechám tě o samotě, jestli chceš.“

Natáhnu k němu ruku.

„Nechci.“

Galdur vejde a zamkne za sebou dveře. Položí mi paži kolem ramen, vmanévruje mě do světnice, odloží svůj batoh na nejbližší židli a začne se ochomýtat kolem kamen.

„Je mi jedno, že je léto,“ oznámí, zatímco skládá na roštu hromádku třísek. „Chci horkej čaj.“

„Výbornej nápad,“ prohlásím. Konečně se proberu z podivné ztuhlosti a můžu se pustit do vybalování svého zavazadla. Ne že bych měla moc co vybalovat.

V kamnech už dávno plápolá kouzly podporovaný oheň a z vody v hrnci začíná stoupat pára, když zazvoní zvonek nade dveřmi.

„Bozi dobří,“ zaúpím, když se zvedám ze židle. „Byla jsem kolik týdnů pryč, čekala bych, že se naučí hledat pomoc jinde, ale ne, já si ani ten čaj vypít nemůžu.“

Dveře otevřu trhnutím a vzápětí zírám do šokované Tarmovy tváře. Na jazyk se mi dere otázka, co tu dělá, doprovázená řadou vybraných kleteb. Pracně ji spolknu.

„Reine,“ hlesne Tarmo. „Slyšel jsem, že se tvoje skupina vrátila, a ve škole se povídá, že to bylo náročné. Přišel jsem se povídat, jestli něco nepotřebuješ.“ Na důkaz zvedne ruku, ve které drží proutěný koš zakrytý plátnem. Neudržím se a zvědavě klůcek nadzvednu. Zelenina, chleba, sýr, láhev vína. Najednou mi je Tarma líto. Chudák hodnej kluk.

„Díky, Tarmo, ale já jsem v pořádku, vážně.“ Pokusím se o úsměv, čímž Tarma zmatu dokonale.

„Máš co k večeři?“ zeptá se tak tiše, že ho téměř přeslechnu.

„To by nebylo fér,“ napomenu ho. Polkne naprázdno a přikývne. Zjevně neví, co dál. „Děkuju, opravdu, ale teď bys měl jít. A vypít s někým to víno,“ poradím mu.

Zdá se mi, že se alespoň náznakem usměje, než se otočí a zamíří pryč. Znovu zajistím dveře a vrátím se ke kamnům.

„Ale to víno sis vzít mohla,“ prohodí Galdur a podá mi hrnek s čajem.

„Nemohla,“ pronesu rozhodně. „Stačí, že jsem mu pošlapala sny, ideály a zřejmě sebevědomí. On se bude potřebovat napít víc než já.“

Galdur vyprskne čaj přes celou místnost.

„Už chápu, jaks to myslela s tím ničením hodných kluků,“ poznamená. „Ty potřebuješ sígra s vlastní hlavou, který se zničit nenechá.“

„Na tom něco bude. Můžeš mi laskavě připomenout, co právě dělám?“

Galdur dopije zbytek čaje, odloží hrnek, přejde místnost a zastaví se přede mnou. Na to, že si ze mně před okamžikem utahoval, se tváří celkem vážně. Netuším, co má v úmyslu, takže jen čekám, co se stane dál.

Nejdřív mě vezme za jednu ruku, pak za druhou. Přitáhne si mě blíž k sobě a lehce mě políbí. A nepřestává mě zkoumavě pozorovat.

Tohle už tu jednou bylo. Tentokrát nemám náladu na Galdurův pomalý, metodický postup. Přitáhnu si čaroděje za límec košile a polibek mu oplatím silněji.

Zdá se, že na nic jiného Galdur nečekal.

Ráno se proberu zamotaná do deky a s Galdurovou paží kolem pasu. Snažím se opatrně vyprostit, čímž ho samozřejmě vzbudím.

„Kam se ženeš?“ zeptá se rozespale.

„Do školy,“ odpovím a snažím se vzpomenout si, kde večer skončilo moje oblečení. Paměť se nezmůže na nic než pryč. „Ať to mám z krku. V tomhle případě vlastně na krku.“

„Jsi si jistá?“

„Utíkat nebudu, srovnat školu se zemí nemíním a moc jiných možností nemám,“ pokrčím rameny. „A jak jsi správně podotknul, přežila jsem to deset let, zvládnu to i dál.“

„Byla bys skvělá čarodějka, kdyby ten blok nepovažovali za nutnej,“ povzdechne si Galdur a pokusí se mě obejmout. Setřesu ho, jelikož si potřebuju obléct košili.

„Uvidíme, co za amulet dostanu tentokrát,“ ušklíbnu se. Čaroděj se spiklenecky usměje a položí mi ruce kolem pasu.

„Brzy se vrať.“

Tohle je místo pro poděkování.

Díky Michalovi za betareading – znovu. Protože za tenhle kus práce je poděkovat jednou málo.

A díky Tobě, ctěný čtenáři, že ses dočetl až sem.

Dík.

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice "O pomoc nás nežádali". Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.