Iluze pro Wenceslaua

No, však už víte, jak to s těmi iluzemi bývá…

Zase po čase přinesl Imaginarius obraz, po jehož spatření se nápad dostavil skoro hladce. (Čímž netvrdím, že jsem u psaní těžce neprokrastinovala… někdy ani nedopíšu větu, než překliknu do jiného okna. Ach jo, ta sebekázeň…)

Jinak jsem se opět ponořila do projektů dlouhodobějšího charakteru – jeden zahrnuje urovnání zmatků, které čtvrt století panovaly v Leitínu, a druhý se zaobírá nástrojem, jehož struny se pamatují podle laškovné mnemotechnické pomůcky Eva hodila granát do atomové elektrárny. (A už alespoň vím, jestli je to odshora nebo odspoda.)

Cizí tvorbu poslední dobou hltám ve vysokém tempu. Namátkou jsem na radu kolegyně zkusila romány Rowan Coleman. Všichni jsme utkáni z hvězd a Není co ztratit jsem nadšená, Knihou vzpomínek spíš lehce zděšená, ale to nic nemění na tom, že napsané jsou mistrovky. Plynule, barvitě, poutavě. Taky jsem v knihovně uzmula Dragitino Dračí město, a rověž doporučuju, je to příjemné oddechové čtení. A hrdinka, která má čas od času sklon někam spadnout, má u mě plusové body. Snad jen závěr na můj vkus trochu zaváněl sci-fi… inu, o to zvědavější jsem na druhý díl.

Jediným přehmatem v knihovně tak je Dunningovo Záhadné dědictví. Postavy všechno berou nějak hopem, každou chvíli mám pocit, že ten či onen aktér z nějakého důvodu hraje divadlo, a hlavní hrdina, který si večer z plezíru dá tříkilometrový sprint, ve mně nutně budí antipatie. (Našinec to tu běhá hyperrychlostí 8 km/hod a pak narazí v knížce na tohle…)

No nic. Zpátky k té iluzi…

(Zdroj inspirace – autor se mi nepovedlo dohledat, nápovědy beru, obrázek t. č. jen na Pinterestu, doputovalo přes Snílky.)

Poprvé jsem ho viděla první školní den.

Krásné, velké schodiště, rozvětvené, takže působilo dojmem, že mě může dovést kamkoli. A nad ním socha, dohlížející na každého, kdo na schodiště vstoupil. Okno za jejími zády vpouštělo do kamenných zdí odpolední slunce, takže postava strážce vypadala téměř jako obklopená plameny.

Vidím tě, sdělovala celým svým bytím. Sleduji tě. Pokračuj dál s pokorou, malý čaroději.

 

Nikdy jsem si na něj nezvykla, za celých pět let. Pořád se mi cosi chvělo hluboko v hrudi, kdykoli jsem vkročila na první schody. Pocit slabosti, bezvýznamnosti, nedokonalosti.

Málokdy jsem se na schodech zdržela. Spěchala jsem na další vyučovací hodinu, do laboratoře, některé z knihoven nebo do svého pokoje, kde jsem se mohla v klidu učit.

Pořád bylo co studovat. Pořád bylo v mých znalostech mnoho mezer.

Pořád jsem měla pocit, že jsem se na čarodějnické škole ocitla omylem, a že socha nad schodištěm jen s potutelným úsměvem čeká, až si toho někdo všimne.

Jsi pro nás dost dobrá? ptala se mě, a já toužila dokázat, že jsem.

 

Noční můry se mě zmocnily rychle, sotva pár týdnů po nástupu do školy.

Zdánlivě se různily. Někdy se mi zdálo o magické energii, která se mi vymkla z ruky a zničila celou učebnu, jindy jsem ve snu marně zvedala dlaně a upínala celou mysl ke kouzlu, které se odmítalo zažehnout. Alchymistické sklo se mi tříštilo, ohýbalo nebo praskalo pod rukama, rostliny hynuly při doteku nebo pouhém pohledu. Jeden učitel za druhým mě ve snech častovali vyčítavými pohledy.

 

Byl jen jeden způsob, jak zlým snům čelit – nedovolit jim stát se skutečností.

Studovat. Trénovat práci s energií, dokud mě spolehlivě neposlouchala na nejslabší záchvěv myšlenky. V laboratořích se pohybovat promyšleně, vždycky mít naplánováno do nejmenšího detailu, co se chystám udělat. Věnovat zvláštní péči rostlinám, se kterými pracuji.

Jenže potírat sny bylo jako bojovat s hydrou. Jeden jsem zahnala, další se vynořil… pořád bylo co dohánět. Pořád bylo v čem selhávat.

A noční můry přicházely častěji a častěji, až mě připravovaly o odpočinek každou noc.

Tehdy jsem měla pocit, že stojím v propadajícím se písku.

Probudila jsem se ze zlých snů. Vypila posilňující dryák, jen abych byla schopná vstát z postele a jít na vyučování. Vybízela ochabující mysl k pozornosti, abych načerpala nové znalosti a možná, snad, zahnala jeden zlý sen nadobro. Večer jiný lektvar, který mi měl pomoci klidně spát, ale téměř neúčinkoval. A ponořila jsem se do temných vod nových nočních můr…

Netrvalo dlouho, než se učitelé rozhodli, že to takhle dál nejde.

 

Scházím po schodech od pracovny ředitele a na rtech mám úsměv. Je to zvláštní, čekala jsem, že skrz slzy neuvidím. Vyloučená ze školy, neschopná dalšího studia. Nejpotupnější způsob opuštění školy. Jenže, bozi dobří, mě se tak ohromně ulevilo. Šance je ztracená. Nemusím se za ní hnát.

Je to naposled, uvědomím si, naposled, kdy smím jít po tom krásném schodišti.

A tak si sednu, abych si to užila o chvíli déle.

Kočičí mňouknutí je ten poslední zvuk, který bych tu čekala. Několik koček žije ve stájích a zahradách, ale myslím, že uvnitř školní budovy jsem ještě žádnou neviděla.

Přilákám ji k sobě, nabídnu jí dlaň k očichání, a když se o mně otře a začne spokojeně vrnět, jsem na sebe hrdá víc než po úspěšných ročníkových zkouškách.

Jednu ruku mám položenou na chladivém kameni, druhou se probírám jemnou kočičí srstí a dívám se na sochu nad schodištěm.

Máš pravdu, nejsem dost dobrá. Spokojen?

Já ano.

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisník. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.