Iluze pro Klementýnu

Myslím, že k iluzím přestanu dávat popisek Povídka, protože to, co mě do Imaginaria poslední dobou napadá, má do povídky hodně daleko.

Tohle, příkladně, byl jen takový záblesk nápadu dostavivší se s prvním pohledem na zadaný obraz, který jsem si pak týden rozmlouvala. Mno, nerozmluvila jsem si ho, naopak se z něj stal ten druh příběhu, který nedá pokoj, dokud se nedostane z hlavy.

Kdyby to byl příběh, což konec konců není…

Ať se líbí.

(Autorem inspirace je bluezima, doputovalo přes Snílky.)

Nedočkavě se prohlížím v zrcadle a zkoumám, jak mi sedí noční košile s nabíranými rukávy. Ale ano, dobré to je. Teď ještě doladit detaily. Už mi nezbývá moc – sčesat a svázat si ofinu, najít tu úžasnou hadrovou kočku a rozhodnout se, jaké se k noční košili nejlépe nehodí boty. To dá rozum, že boty se hodit nesmí, však se taky k nočnímu úboru nenosí-

Třesk skla mě přimrazí na místě. Až po třech úderech, které mi srdce místo v hrudníku vykoná někde v krku, se pomalu otočím.

Ne.

Leknutím sevřu hadrovou kočku v náručí silou, která by živému zvířeti rozmačkala žebra.

Ne, ne, to snad ne…

Velká křídla, sněhobílé peří, ale oblečená je v černém. Proč je oblečená v černém? Nedává to žádný smysl. To ale není to nejhorší.

Na podlaze pod ní jsou rudé cákance. Šlape v nich a zanechává za sebou ohavné stopy. Z křídel odkapává jedna rudá kapka za druhou.

To… To nemůže být… Přece nemohla…

Polknu a odhodlám se promluvit, i když vím, že se nezmůžu na víc než vyděšené kňučení.

„Siofro?“

Pohlédne na mě, pohled skelný, ústa pootevřená.

„To… to nebyl ten mamčin drahý sirup, viď že ne?“

Moje o dva roky starší sestra konečně přivede své hlasivky k poslušnosti.

„Byl,“ hlesne stísněně. „Letos nám ty maškary asi nevyjdou úplně tak, jak jsme plánovaly…“