Iluze pro Andělku

Upřímně doufám, že období tvůrčího bloku můžu pro tentokrát odpískat.

Původně jsem si tuhle iluzi chtěla ještě chvíli pošetřit, pro případ, že by se mi zase nedařilo, ale při listování archivem iluzí mi teď došlo, jak dlouho už jsem nepřispěla. To je potřeba napravit.

Zrovna u iluze pro Andělku se mi základní nápad mihl hlavou hned při prvním pohledu, ale dlouho pak unikal zpracování – jak přesně ho pojmout, to mě napadlo až tenhle týden.

Takže. Ať se vám líbí.

A já si pro všechny případy pošetřím iluzi pro Juliána, ke které mě kupodivu napadl námět i zpracování.

(Autorem inspirace je Nicola L. Robinson, doputovalo přes Snílky.)

Dobrej večer, šéfe.

Co? Hlášení?

A jo, hlášení… mno… jak já bych to jenom řek…

Ne, šéfe, na určený stanoviště jsem se nedostal. Je hlídaný. Je fakt hodně hlídaný. Tohle bude nebezpečnější akce, než jsme si mysleli!

Cože? Fajn, dobrá, když to říkáte, přiberu si je na pomoc. Ano, vyzkoušíme to. Ano, zítra podám další hlášení.

 

Dobrej večer, šéfe.

Heleďte, měl jste fajnovej nápad s tím odlákáním pozornosti, jenže to tak trochu nevyšlo. Tak trochu hodně to nevyšlo.

Jestli si vybavujete, ti kluci, co jste mi je přidělil, se specializujou na zvukařinu, jo? Šramot, kroky, skuhrání, vytí, na co si vzpomenete. Na poslední štaci udělali úplně nádhernou imitaci astmatickýho zombíka se zarezlou protetickou nohou.

Já jsem je varoval, že tihle jsou pořádně tvrdej oříšek. Jenomže zvukaři se z nějakýho důvodu rozhodli, že standardní repertoár bude stačit. Vřeštění a rvačka toulavejch koček pod oknem. Ono i to je moc efektní, víte, myslel bych si, že není nikdo, kdo by se nešel podívat, co se to tam děje. Jo, to jsem si myslel. Jenže to jsem ještě nevěděl, čeho všeho jsou tihle schopní…

Ani je nenapadlo jít se mrknout a uvolnit mi cestu. Kdeže. Víte, co udělali? Začali výt!

A musím jim teda přiznat, že tak pěknýho hladovýho vlka by snad nesvedli ani ti naši hoši.

Jo, ale proč to říkám… zvukaři z nich byli tak na větvi, že sklapli. Bylo po kočkách, bylo po návnadě, já jsem se zase nikam nedostal a zvukaři teď někde zapíjejí tu ostudu.

Co říkáte? No, bál jsem se, že řeknete zrovna tohle. Ale fajn, ať se u mě zejtra hlásí, vyzkoušíme to.

 

Dobrej večer, šéfe.

Myslím, že byste tyhlety technologický šotky měl poslat na přeškolení.

Nejdřív se jim navezli do televize. Zrnění, stíny, ozvěny hlasů. Co vám budu vykládat, ani to s nima nehnulo. Vypnuli televizi, zapnuli počítač.

Šotci předvedli to samý číslo na monitoru. Zrnění na elcédéčkovým monitoru už vyvedlo z míry pár přísně racionálních tvrďáků, ale tihle z toho snad měli dokonce radost!

Ne, nemoh jsem se v tuhle chvíli proplížit na stanoviště. Musel bych právě přes ten pokoj s počítačem.

To už začali bejt šotci dost nesví, takže se rozhodli to neprotahovat a odpálili všechny pojistky v domě.

Jo, jasně že jsem tam poslal taky rusalku, aby namočila všechny sirky.

To jsem si fakt myslel, že bych se tam už moh dostat.

Jenže oni mají baterku. Takovou tu, co nemá baterie a musí se s ní pohybovat, aby svítila. Takovou tu úplně primitivní, se kterou šotci nic nesvedou.

Málem mě s ní lapli, šéfe.

Cože?

Počkejte, není to proti pravidlům?

Mno, ale s tou válkou a láskou máte teda recht. Dobře. Zkusíme to.

 

Dobrý ráno, šéfe.

Tak jsme tam teda číhali, jo? Já přiznávám, že úplně skvěle neslyším, tak jsem si půjčil hejno netopejrů a vlkodlaka, aby hlídali se mnou.

Vypadalo to, že už spí. Večer zalezli do postelí, slyšet nic nebylo, i ten nejušatější netopejr mi tvrdil, že jenom úplně tichoučce dejchaj.

Několik hodin jenom úplně tichoučce dejchali. Každej normální člověk už by za tu dobu chrněl jako dudek.

Jenomže tihle

Když netopejři pořád hlásili, že je všude klid, šel jsem na věc. Proplížil jsem se chodbou, a to vám povídám, ani jednou jsem necvaknul drápem o dlaždice. Ani jednou!

Vzal jsem za kliku a ty dveře do pokoje jsem otevřel tak pomaličku, že neudělaly vůbec žádnej zvuk.

Jenomže oni tam stejně stáli.

Vykulený oči. Radostný úsměvy.

A prej: „To ty jsi ta příšera, co nám zhasíná světla? A vřeští pod oknem? A schovává učebnice?“

Řek jsem na to jenom: „Nóóó…“

Jednak proto, že mě totálně zaskočili, a druhak proto, že o jejich učebnicích já teda nic nevím!

A oni: „To je super, že se konečně potkáváme! Hrozně rádi bysme tě poznali blíž!“

Poznat blíž, chápete to, šéfe?

Co poznají, toho se neděsí!

Totální rána pod pás!

Takže, šéfe, já to tu balím. Končím. Pošlete mě někam jinam. A prosimvás, tentokrát mi dejte nějakej jinej úkol než strašit někomu pod postelí!

Reklamy

Alissa se představuje:

Vypravěčka. A ještě leccos... *** Storyteller. And more...
Příspěvek byl publikován v rubrice Zápisník. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Iluze pro Andělku

  1. Raja Luthriela napsal:

    Tak tohle je hodně hustá povídka. A ty děti dneska z ničeho nemají respekt. Ani z těch strašidel. :-)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.