Ve sněhu

Tradici posílání povídek coby vánočních dárků (jedné až dvěma osobám, o nichž jsem věděla, že to ocení) jsem vytvořila už před delší dobou, ale vtipné to začalo být před pěti lety, kdy došly povídky z šuplíku.

Velmi živě si to vybavuju. Zatímco okolí panikaří s nakupováním vánočních dárků a s tím, že nestíhají naleštit kliky a vycídit okno v koupelně, já panikařím úplně stejně, protože nemám dopsanou Nepatřičnou a nemám ani co jiného poslat.

Dokončila jsem ji tenkrát třiadvacátého asi tak pět minut před půlnocí. Sepsala průvodní slovo. Odeslala. Koukala na ten soubor v editoru… a uvědomila si, že ten konec je divný konec, vlastně to vůbec není konec, je potřeba připsat ještě jednu část.

Ať žije pečlivé plánování a osnova, viď, Alisso.

A podobně to od té doby vychází každý rok. Letos (loni?) to je kratší povídka, tematická alespoň tím ročním obdobím a dokončená na Štědrý den asi v půl druhé ráno.

To plánování, viď, Alisso?!

Ať se líbí.

A hlavně – všechno nejlepší do nového roku, milí poutníci.

(Já měla to štěstí, že jsem si chumelenici mohla vyfotit z tepla za oknem.)

Když se to domyslí do důsledků, hraničáři sníh nesnáší.

Jistě, stopař má na sněhu mnohem snazší práci. Ale druhá strana mince je ta, že za sebou nechává vlastní stopy, a otisky ve sněhu se zahlazují zatraceně těžko.

Zatím jsem žádné otisky nezanechala. Už několik hodin trčím na jednom místě, hlídám úzký průsmyk mezi skalami a na hlavu mi padá sníh.

Sem jsem došla srnčí stezkou po lesní půdě a starém jehličí. Mrzne ale už několik dní, je zimní slunovrat, zrádná běloba netaje. Cesta zpátky bude značená dokonale zřetelným řetězem otisků. V pohraničním pásmu život ohrožující záležitost.

Obyčejně, když se mi do hlavy vloudí podobné myšlenky, si je dovedu rozmluvit. Ano, ano, nedaleko sice vede hranice s vévodstvím Ador, se kterým je Dhamské velkoknížectví toho času ve válečném stavu, ale jinak je to tu celkem opuštěný, vojensky naprosto bezvýznamný kraj, takže šance, že při hlídce natrefím na nepřítele, je celkem malá.

Jenže zrovna teď tady trčím proto, že tessarské speciální jednotky už několik týdnů sledují dva muže podezřelé ze špionáže pro Ador a ze zachycených dopisů vyvodily, že dotyční zvědové se budou vracet zpátky do vlasti tudy a dneska. Půlka našeho hraničářského oddílu trčí ve skrýších u každé stezky k hranicím, o které víme. I tak pravděpodobnost setkání nepříjemně stoupá.

Takže mi nezbývá než se krčit mezi mladými smrčky, upíjet dávno vychladlý čaj a nechat na sebe sněžit.

Cítím je dřív, než zaslechnu kroky. První ke mně dolehne netrpělivost, nervozita a jakási otupělost, která bývá příznakem únavy. Blahořečím svým elfím smyslům, zejména tomu připomínajícímu magii, který mi umožňuje vycítit cizí emoce, a opatrně odhrnu plachtu, která chrání před sněhem můj luk.

Když zakládám šíp na tětivu, ruší už okolí jejich kroky. V čerstvém sněhu jim podkluzují nohy, škobrtají o skryté větve a kameny, zachytávají se každého stromu, který mají v dosahu. Od úst jim stoupají oblaka páry. Nebojím se, že by zaslechli, jak natahuju luk, mají uši plné vlastního dechu. V duchu probírám popis, který jsme dostali od speciálních jednotek. Věk kolem třiceti, jeden se světle hnědými vlasy a plnovousem, druhý černovlasý a oholený, nenápadné, ale odolné oblečení, která by zapadlo v každé vesnici, těžké tmavé pláště lemované kožešinou. Nepřekvapuje mě, že do puntíku sedí; kdo jiný by se v tomhle nečase coural v příhraničních lesích?

Nechám je projít stezkou pod sebou a doklouzat pár délek ze svahu, abych stála nad nimi a v odstupu. Přece jen jsou to dva chlapi, až je bude zatýkat jedna hubená elfka, může je napadnout ledacos.

„Stát, tady pohraniční stráž!“ zavelím, narovnám se a šíp nasměruju mezi ně. „Zahoďte všechny zbraně, pěkně dolů ze svahu. Okamžitě, pánové.“

Jestli jsem se v armádě něco naučila, pak to, že dostatečně rozhodný tón řada vojáků poslechne bez přemýšlení. Jeden ze zvědů, ten s plnovousem, k nim patří. Odepne od opasku dvě pouzdra s noži, unaveně se rozmáchne a pohřbí své zbraně do sněhu.

Druhý si mě zachmuřeně prohlíží. I on má u pasu zbraň, s trochou dobré vůle by se jí dalo říct mečík. Nespouští ze mě oči po celou dobu, co si hraje s přezkami, a ani když hází svoji čepel za kolegovými noži. Nemám z něj dobrý pocit.

„Máš ještě nějakou zbraň?“ zeptám se prvního a zároveň na něj zamířím, aby věděl, komu otázka platí.

„Ne,“ odpoví. To on je ten vyčerpaný, o moc víc než únava z něj cítit není, ale vím, že mluví pravdu.

„A ty? Schováváš ještě něco?“ Hrot šípu se přesune k druhému.

„Ne.“ To slovo sice zní úplně stejně jako odpověď jeho kolegy, ale mluvčí se cítí výrazně jinak.

„Lžeš,“ oznámím mu klidně. „Dělej, zahoď ten zbytek, než mi zmrznou prsty, pak za sebe neručím.“

Už dlouho po mně nikdo nevrhl tak nenávistný pohled. Rozhodnu se brát to jako kompliment.

„Hoď sebou, nechci tu stát celý den! Nebo je ti milejší tu zůstat napořád? Protože to se dá zařídit. Couráš se v pohraničním pásmu ozbrojený a nespolupracuješ s pohraniční stráží, když tě zastřelím, kouká z toho povýšení. Tak co, bude to?“

S povýšením nezřízeně lžu a myslím, že on to ví taky. Ale rozhodne se neriskovat, že ten šíp vážně pustím, ať už kvůli usnadnění práce nebo mrazem znecitlivělým prstům.

Schovával dýku kdesi na bedrech a nůž ve vysoké botě. Obojí se teď proletí mrazivým vzduchem.

„Teď je to všechno?“

„Jo,“ zavrčí s přívětivostí medvěda vytrženého ze zimního spánku.

„Jsi si úplně jistý, že jsi neozbrojený?“

„Jo.“

Teď už s jeho tvrzením souhlasí i moje empatie.

„Dobrá. Nevím, kam jste měli namířeno, ale teď půjdete se mnou. Abyste se mi neztratili ve vánici, provedeme to jednoduše.“

Další lež. Svázat jim ruce je nejriskantnější část celé operace, protože musím pustit luk.

„Ty první, kamaráde, pojď sem,“ ukážu na bojovnějšího zvěda. Druhý ať zůstane stranou, kdyby se rozhodl do věci vložit, budu mít chvilku k dobru, než ke mně vůbec doklopýtá. „Nastav ruce.“

Přemýšlí, jak by mě doběhl. Ale než na něco přijde, stihnu mu na zápěstí utáhnout první smyčku. Pak už ví, že je v nevýhodě, a nic nezkouší. Jen se zatváří poněkud překvapeně, když ho zbylým lanem ledabyle přivážu ke stromu.

„Klid, nenechám tě tu, jen chci mít klid na práci,“ brouknu přes rameno, když si chystám druhý kotouč lana na jeho kolegu.

 

Na naši základnu to není daleko.

Vím to. Šla jsem tam už nesčetněkrát, po každé stezce, co jich tu je, i napříč lesy. Vím, že je to jen pár mil.

Jenže zatím nikdy jsem nešla ve sněhu po kolena, o dvou nepřátelských zvědech a luku se založeným šípem v ruce ani nemluvě.

Jednoho ze zajatců už málem necítím, natolik ho ovládá únava. Druhý mě zatím neúnavně proklíná. Pokud pod kapucí správně slyším, nesnáší mě především za to, že si nemůže schovat ruce do kapes.

Já mám celkem slušné rukavice, ale vzhledem k tomu, že před sebou neustále držím luk, si nemůžu přitáhnout k tělu plášť a sílící vítr se až příliš snadno prokousává pod brigantinu, svetr a dvě košile. Počasí se neustále zhoršuje a sněžení neustává.

Unavený zvěd upadne a nemůže se vyškrábat zpátky na nohy. Druhý mu spěchá na pomoc, podává mu svázané ruce. Natáhnu luk, kdyby na mě náhodou chystali nějaký podraz. Nechystají.

„Čubko,“ utrousí bojovnější, když se mu konečně povede postavit kolegu na nohy a všimne si, že na něj mířím.

Nemá vlastně tak trochu pravdu? Co mi mohli udělat, po kolena ve sněhu, se svázanýma rukama? Konec konců, já jsem zodpovědná za to, že se v pořádku dostanou na základnu, jsou to moji zajatci.

„Nechcete něco k jídlu?“ křiknu do větru.

Bojovnější mi významně ukazuje záda, zato jeho společník na jídlo slyší.

Luk pořád držím v levačce, abych mohla v případě potřeby rychle střílet, pravou rukou se hrabu v batohu shozeném z jednoho ramene. V plátěném sáčku mám ještě pár placek od snídaně a hrst oříšků. Chvilku přemýšlím, pak pytlík vrazím zajatcům celý. Ať si s tím hoši nějak poradí. Já, díky bohům za to, nemusím jíst tak často jako lidé a dneska ráno jsem měla na armádní poměry velmi slušnou snídani.

Pokračujeme v cestě, brodíme se čím díl tím hlubším sněhem a zajatci mi ujídají zásoby. Nejdřív jen unavený, který teď působí alespoň trochu živěji, pak neodolá ani bojovnější.

Luk ale neodložím. I lidi se svázanýma rukama a plnou pusou můžou napadnout hlouposti.

 

Vím, že jsme v maléru, když se začne stmívat.

Což o to, okolí základny znám i potmě, ale sněhová závěj ho mění k nepoznání. Že jdeme po cestě je poznat jen podle proužku oblohy, která prosvítá mezi siluetami stromů, jinak je celé úbočí kopce skryté pod jednolitou bílou pokrývkou.

Živějšího zvěda opustila bojovnost, o mně se pere únava s mrazem. Druhý zvěd už je úplně vyřízený.

Když mu podjede noha v závěji a on sklouzne dolů ze svahu, nezmůže se ani na výkřik.

„Glendi!“ zařve jeho kolega a šlápne do svahu taky. Na okamžik se vyděsím, než mi dojde, co dělá. Lano mezi oběma muži teď visí na kmeni jednoho ze stromů lemujících cestu. Oba jsou zhruba stejně velcí, takže váha druhého zvěda nedovolí muži jménem Glendi padat dál.

A na mě bude, abych odtamtud Glendiho dostala, uvědomím mi.

Chvilku nerozhodně přejíždím prsty po lučišti. Ne, Kaessien, tady už luk potřebovat nebudeš, napomenu se. Ti dva stojí na kluzkém sněhu v prudkém svahu a jeden z nich je polomrtvý. Teď potřebujeme hlavně jeden druhého, lhostejno, v jakém stavu jsou vůči sobě naše hlavní štáby.

Zabalím luk do plachty a uložím ho do toulce. Až pak opatrně slezu za Glendim.

„Nespi!“ vyjeknu, když konečně zahlédnu jeho tvář. „Prober se! Nespi, jinak už se nevzbudíš!“

„Glendi, brácho, vstávej,“ přidá se ke mně druhý zvěd, bere kolegu za rameno a nešetrně s ním třese. Konečně Glendi otevře ústa.

„Nechte toho,“ zamumlá.

„Nechám toho, když se mnou půjdeš dál,“ odseknu a lehce do něj šťouchnu pěstí. Pak zalovím v batohu. „Čaj už mi sice vychladl, ale pít se dá, a ještě tu mám trochu sušených jablek, a ty je všechny sníš a půjdeš dál, jasné? Pojď, vrátíme se na cestu a dáš se do toho.“

Vytáhnout Glendiho na cestu si vyžádá všechny mé síly, a to ještě druhý zvěd pomáhá tím, že se věší na svůj konec lana a tahá za něj přes kmen stromu jako přes kladku.

Když konečně stojíme všichni tři v místech, kde obloha napovídá cestu, nasypu Gledimu do dlaní pár křížal a gestem pošlu druhého zvěda do čela.

„Pořád rovně, dokud nedojdeme k javořinské hájovně, pak ti řeknu.“

 

Není to daleko. Není to daleko. Už to není daleko.

Namlouvám si to intenzivně, na nic jiného myslet nedokážu. Ztuhlé svaly odmítají bojovat se sněhovou závějí. Mám příšerný hlad, jenže všechny zásoby jsem dala zajatcům.

Vzchop se, Kaessien. Není to daleko. Jdi. Není to daleko.

„To je ta hájovna?“ volá kdosi přede mnou.

Sníh padá tak hustě, že musím přijít na dvě délky k dávno opuštěné chalupě, abych si mohla být jistá.

„Jo. Konečně,“ kývnu ulehčeně a ukážu na jednu z cest, které se u hájovny sbíhají. „Dál tudy. Už jen půl míle, to zvládneme! Pojďte, čeká teplo, jídlo, postel!“

Kaessien, ale tohle není tvoje hraničářská parta, abys je povzbuzovala, tohle jsou nepřátelé.

Kašlu na to.

Kašlu na válku.

Kašlu na všechno.

Tentokrát podjede noha mě.

Nechci spadnout do sněhu. Udělám úkrok, snažím se získat zpátky rovnováhu.

Šlápnu na cosi, co pod botou povolí.

Pak už jen ležím v závěji a kňučím bolestí.

Moji zajatci kráčí přede mnou. Oni jsou k lanu přivázaní, ale já ho už pěknou dobu jen svírám v dlani a při pádu jsem ho pustila. Nevšimnou si, že nejsem za nimi. Nechají mě tu. Zůstanu tu.

Umrznu tu.

„Co se stalo?“

Zčistajasna přede mnou stojí černovlasý zvěd, kterého jsem se za celý den ani nezeptala na jméno, a podává mi ruce.

„Noha,“ kníknu. „Pravá. Kotník. Myslím. Asi… asi nedojdu.“

„Ale dojdeš,“ oznámí mi stejně rozhodným tónem, jako když říkal, že už žádné další zbraně nemá.

Teď jsem to já, kdo bezmyšlenkovitě poslechne rozkaz. Chytnu se nabídnutých rukou a nechám se vytáhnout na nohy. Muž se pak postaví po mém pravém boku.

„Chyť se mě za rameno,“ přikáže mi s povzdechem. „Glendi, pojď, už nám zbývá jen půl míle!“

 

Je to ta nejdelší půlmíle, jakou jsem kdy šla, pokud se moje poskakování vůbec dá nazvat chůzí. Já poskakuju, promrzlá na kost a neskutečně unavená. Glendi klopýtá a kulhá. Zvěd, který nese většinu mé váhy, nadává.

Mám pocit, že jdeme celou noc.

A pak se konečně z víru sněhových vloček vyloupnou zdi našeho starého hostince.

Dveře jsou samozřejmě zamčené. Zvěd do nich zabuší pěstí, já se o ně opřu.

„Hej, to jsem já!“ zaječím vší silou. „Otevřete!“

„Kaessi?“ ozve se zevnitř nezřetelně. Nějaký šramot, pár rychlých kroků, pak se dveře rozletí a já spadnu do náruče Asgeirovi.

„Co se stalo?“ vyjekne.

„Povíme si v teple,“ navrhne zvěd.

Asgeirem zacloumá překvapení.

„A vy jste?“

„To jsou ti pánové, na které nás upozornila Tessara. Potřebujou se ohřát a najíst,“ zamumlám.

„Jistě.“ Asgeir v tuhle chvíli nerozumí ničemu, ale ukáže bradou za sebe. „Pojďte dál.“

V bývalém výčepu už postává i několik dalších kolegů, oblečených způsobem, který dává tušit. že před okamžikem vstali z postele, ale s meči v rukou. Teď jsme v přesile.

Oni už se o to postarají.

„Jménem říše a zákona, teď jste zajatí dhamskou pohraniční stráží,“ prohodí Sepp konverzačním tónem.

„To jsme už od svačiny, mladíku,“ ucedí zvěd.

„Já jen tak pro jistotu“ pokrčí Sepp rameny. „Na ohni je zbytek čaje.“

„Díky.“

Matně vnímám, že adorští si berou židle k ohni a shání se po něčem, z čeho by si vypili ten čaj. Kolegové si šeptem rozdělují hlídky u zajatců. Mně se chce hrozně, ale hrozně spát…

„Myslím, že Kaessien potřebuje taky někde rozmrznout, pane,“ ozve se mi za zády. Gallagher mluví lehce potměšilým tónem. Co tím myslí? Myslí tím něco?

„Tak pojď,“ broukne mi u ucha Asgeir a vezme mě do náruče. Pronese mě výčepem, nahoru po schodech, zaskřípou veřeje a pak mě položí na postel.

Postel. Konečně se můžu vyspat. Jen kdyby mi nebyla taková zima. Ale to zvládnu, hlavně moct usnout…

Asgeir mě nenechá. Pořád do mě šťouchá, převrací mě na jeden nebo na druhý bok… svléká mi oblečení?

„Je mi zima,“ zaprostestuju chabě.

„Já se o to postarám,“ slíbí mi. Najednou na sobě nemám nic a vzápětí na mě přistane těžká duchna, jenže už jsem tak promrzlá, že se zahřát nedokážu.

„Je mi zima,“ zamumlám znovu.

Asgeir vklouzne pod přikrývku za mnou a sykne, když se mě dotkne.

„Ty jsi úplně zmrzlá…“

„Vždyť to povídám,“ vydechnu a tisknu se k Asgeirově horké kůži.

„Lepší?“ zeptá se mě, když se přestanu klepat.

„Zůstaň tady,“ hlesnu. Přepadne mě strach, že odejde, že se vydá splnit své povinnosti jakožto velitel oddílu, vyřešit situaci se zajatci, že se půjde vyspat do vlastní postele.

„Vždycky, Kaessi,“ zašeptá a obejme mě pevněji.